Zašel jsem na skládku odložených věcí,
tak nějak jsem cítil, že tu nebudu sám.

Probírám se tou veteší,
co nikdo nemá rád,
co nikomu nepatří,
až jsem našel kytaru.

Chybělo jí pár strun…

Sednul jsem na židli, měla tři nohy.
Kytara už dávno neladila.
Já vyladit ji neumím.
Nemám hudební sluch,
a tak mi pár falešných akordů nevadí.

Hraju a zpívám jarní blues…

Blues plných laviček,
co ještě nedávno byly prázdný.

Blues slunce, který se vrátilo
a přineslo teplo a jaro
nejenom do našich srdcí.

Blues opuštěné kočky, co před chvílí
támhle na tom děravým slamníku
porodila sedm koťátek.

Blues nedopsané básně,
co ji opilý básník vprostřed věty
zapomněl.

Blues zbytečný krabice bez víka,
v níž párek holubů vyvedl svý mladý.

Blues usušené růže,
co byla z lásky darovaná
a ještě s větší láskou usušená,
aby připomínala pomíjivost chvíle.

Blues toulavýho psa bez obojku,
co dosud chodil jenom na vodítku
a teď je volný a teď je sám…

Blues prasklý láhve, co se v ní kdosi
snažil loď ze sirek postavit,
a pak jí dal jméno: „Titanic“.

Blues potulnýho trubadúra bez obecenstva,
co v láhvi alkoholu utopil svý hity.

Blues probouzející se louky,
co na podzim z ní trávu vypálili,
a přesto teď na jaře chce kvést.

Blues bláhového vědce,
co pro přílišnou snahu stvořit homunkula
zapomněl, že nejlépe je člověka hledat v člověku.

Blues smutnýho kluka, co zůstal sám
na jedný z těch plných laviček,
a tak si ode mne půjčil tu kytaru,
aby písní svý srdce potěšil.

Blues ubrečený holky,
co ještě včera pro něj byla cizí
a dneska mu pomáhá tu píseň hrát.

Blues té kytary co mi už nevrátili,
vždyť přinesla jim štěstí,
a tak není tak úplně zbytečná,
a tak sem vlastně nepatří…

Po městě vyvěsil jsem plakáty.
Pořádám totiž:
Benefici opuštěných věcí.
Sakra lidi je jaro,
tak kdy jindy chcete mít k sobě blíž?
Přijďte, probereme se touhle veteší,
třeba ji budete mít rádi,
třeba budete mít rádi
i jedno zbytečný
srdce básníkovo…