Do zrcadla se díváš

zlatý chrup do tmy září

jak rád sám sobě kýváš

úspěšný sedmilháři

a tváře se ti lesknou

snad vzrušením či studem

o spravedlnosti žvaníš

zaváníš prázdným sudem

A sám sobě se klaníš

jak ohebná je páteř

fakta znáš dokonale

jak rád je překrucuješ

Když má klaun kravatu

je z něho excelence

na duši záplatu

mozkové impotence

Jsi pouhý ničema

a kastrát myšlenek

důstojná nicota

a navoněná bída

co cvrnká do plenek

a barvy denně střídá

Svou míru tolerance

o které tak rád básníš

vyměníš za kus žvance

důstojný podrazák

co klesá níž a níž

smrdutá elegance

Když pravou objímáš

levá ti není cizí

a davy dojímáš

svou obehranou vizí

a za falešný šperk

té svojí zašlé slávy

maluješ kulisy

a zveš lid na popravy

Do zrcadla se díváš

tak aspoň předtím zhasni

když vlastní obraz líbáš

červi ti lezou z dásní

a za tu chvíli slávy

za úsměv do bulváru

předčil bys všechny pávy

sám utáhneš svou káru

Rád věnoval bys duši

a upsal se i čertu

co sluší se a patří

denně ti kape ze rtů

Pro úsměv zrcadlovej

se dokážeš i zasnít

dal bys i poslední kapku krve

samozřejmě ne své vlastní

Jsi plný žluče

sousta polykáš celá

když hubou tlučeš

hraješ si na anděla

Co s tebou hajzle

posedlý vlastní mocí

střílíš vždy první

včas vykličkuješ z boje

a místo srdce

zbyla jen kupka hnoje

Líce ti rudnou

a v hlavě prudce tepe

na sebe zíráš

zrcadlo je však slepé

odráží chlápka

co stvořil svoji sochu

žaludek z vepře

a kůži ukrad hrochům

Zas do zrcadla zíráš

i střepy se ti smějí

a dennodenně střídáš

svou zpupnost s beznadějí

už zas to v hlavě tepe

a u žaludku svírá

už zrcadlo je slepé

a kolem páchne síra

Pak na tvou audienci

tě vezou zlatý káry

bezcennou existenci

nespraví zlatý máry