Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 29.11.
Zina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Tři dny střípků
Autor: Finch (Občasný) - publikováno 3.2.2007 (16:17:06)

Byl to první den a o podlahu cinkl první střípek.

Všichni přerušili snění, vyběhli k cisterně a prali se o vodu. Nezbyla na všechny, přirozeně. Stařík, kterej přišel o nohu, ale získal lesklou kovovou berli, špinavá holka a její štěně, bledý dvojčata, tři děvky a divnej mladíček, co vypadal jako zhulenej, zůstali na suchu.

Přebyteční a postradatelní.


Seděl jsem na vrzající houpačce pod uschlejma břízama a hleděl na ty chudáky.

Poslouchal jsem šustění zbytků listí a rytmický skřípání. Děvky se zvedly. Snažily se jít elegantně, ale vyšlo jim z toho jenom potácení a boj s rovnováhou. Zamířily ke skupince špinavejch mužů v roztrhanejch hadrech, kteří si dokázali z cisterny natočit několik kýblů.

Mě dehydratace nehrozila. Včera v noci jsem koupil pár láhví pití u pana Schmutze, kterej v našem malým městě dělá obchody. Správně bych měl říct „ukradl“ a „dělal“, protože mozek pana Schmutze zdobí stěny jeho baráku a já se neobtěžoval s placením.


Seděl jsem na vrzající houpačce pod uschlejma břízama a pozoroval nebe.

Mraky klouzaly pryč. Dneska pršet nebude, a přitom jedině déšť mohl zachránit těch šest ubožáků. Díval jsem se na holku. Hrála si se štěnětem a já přemýšlel, kdo z nich je víc vychrtlej. Psík poskakoval a chraplavě štěkal. Ostatní lidi ho asi sní, až holka umře. Nechtěl jsem, aby se to stalo, i když jsem se bál na sebe upozornit.

Možná je ale čas na dobrej skutek. Čas smazat pár hříchů.


Seděl jsem na vrzající houpačce pod uschlejma břízama a poslouchal rádio bez šumu.

Chvíli jsem přemýšlel, jak nejlíp bych mohl k sobě přilákal vyvržence, aniž bych upoutal pozornost zbytku lidí, kteří leželi ve stínu cisterny.

Nakonec jsem na ně zakřičel. „Hej vy! Nechcete si se mnou poslechnout rádio bez šumu, než zaklepete bačkorama?“

„Nemáme žádné bačkory,“ řekla holka a zhulenec se zasmál.

„Pojďte,“ zopakoval jsem. „Třeba pak dýl vydržíte,“ ušklíbl jsem se.

Pochopili. Možná ne úplně, ale šli ke mně. Sedli si, poslouchali rádio a obdivovali je za to, že nemá šum. Věděli, že zemřou, a já se snažil přijít na to, jak toho využít.

„Chtěli byste vodu?“ zeptal jsem se.

Stařík zamrkal, dvojčata se mračila. Zhulenec nereagoval a holka si pořád hrála se psem.

„Dám vám vodu,“ pokračoval jsem, „pokud si ji-“

Opravdu přejeme,“ skočilo mi do řeči jedno dvojče.

„Zasloužíme,“ řekl stařík. Sípal a já se rozhodl, že už ho nikdy nechci slyšet mluvit.

Štěně zakňučelo.

„Vybojujete,“ dokončil jsem větu a podíval se na staříkovy berle. „V závodě. Zítra.“

Vstal jsem z houpačky a odešel do svýho domu.



Druhýho dne cinkl druhej střípek.

Vzbudil jsem se a vzpomínal na sny, který se mi zdály. Pak jsem se oblíkl a do kapsy strčil nůž, protože ty sny se mi vůbec nelíbily. Vyšel jsem ven. Kolem cisterny pořád leželi lidé. Leželi a modrali jako nebe nad nimi.

U houpačky jsem viděl ubožáky ze včerejška. Stáli v kroužku a na něco se dívali. Vykročil jsem k nim. Na zemi ležel zhulenec. Modrej a nehybnej.

„Co se to stalo?“ zeptal jsem se.

„Vzal si nějakou vodu, co zbyla tamhletěm,“ řeklo dvojče a ukázalo na mrtvoly okolo cisterny. „Za chvíli mu začaly modrat prsty. Pak dlaně.“

„Účinkovalo to na něj nějak rychle,“ podotkl druhej z bratrů.

Stařík a holka mlčeli.

„Takže,“ začal jsem po chvíli ticha, „máte zájem o mou vodu?“


Seděl jsem na vrzající houpačce pod uschlejma břízama a sledoval závodníky.

Stařík byl poslední, ale belhal se ze všech sil. Dvojčata soupeřila o první místo. Holka běžela kousek za nimi. Docela rychle, jen kdyby nedržela v náručí štěně. Chtěl jsem, aby vyhrála.

Všichni po vodě toužili, ponižovali se – zvlášť ten dědek – aby ji získali. Měl bych si dát pozor, až přijde čas na rozdělení výhry. Nevyzpytatelný dvojčata by se mohla, až je nařknu z podvádění, odhodlat k nějakýmu zoufalýmu řešení, k nějakýmu činu pro vlastní spasení.

Když všichni doběhli ke břízám a udýchaní na mě hleděli, věděl jsem co dělat. Ale než jsem stačil oznámit, kdo získá plnej kanystr vody, stařík začal sípat. „Tak kdo zvítězil?“

Zamračil jsem se. „Co všechno byste udělali, abych vám dal vodu?“

„Jasné,“ řeklo dvojče. „Úplně jasné. Přesně jako sen, který se mi zdál, když cinkl druhý střípek.“

Chtěl jsem chvíli přemýšlet nad tím, co všechno se mu mohlo zdát. Chtěl jsem, a nemohl. Stařík chytil svoji berli a hodil ji po mě. Musel jsem se bránit, pokud jsem nechtěl umřít.

Tak jsem se bránil a vzpomínal na pana Schmutze.


Seděl jsem na vrzající houpačce pod uschlejma břízama a utíral svůj nůž.

Podíval jsem se na holku, která stála opodál. „Vyhrála jsi.“



Pak přišel třetí den a třetí střípek cinkl o kámen.

Štěně vyběhlo z domu. Holce se zdál sen. Dvacet minut dlouhej a o dešti.



Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář Michal Abaffy - 5.2.2007 > Nechce sa mi prihlasovať, a tak konštatujem ako čitateľ: Chúďatá dvojčata, ani si im tu vodu nedal! Nebolo by lepšie riešenie dať ju aj im, aj dievčaťu?
<reagovat 
Lola (Občasný) - 5.2.2007 >
Body: 4
<reagovat 
Lola (Občasný) - 5.2.2007 > 3-4 líbí se mi styl psaní...
<reagovat 
Věza (Občasný) - 10.9.2008 >
Body: 4
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter