Musím vám vypovědět příběh jednoho skutečného Písmáka tak, jak se jistě a nepopiratelně stal. Díky mému zprostředkování můžete romanci toho mladého muže sledovat nezaujatě a objektivně posoudit, jaká setkání s tzv. Písmáckou Múzou můžete očekávat i vy, když se připojíte.

No nevím, jestli se o čistě reálné příběhy zajímáte, milí čtenáři, ale zkuste vydržet a neusnout.

Od té doby, co Irenka, Pavla, Monika, Lucie a Klára si postupně nezaplatily kredit mých Twist karet, jejich telefony oněměly a já zůstal po dvou měsících zase sám a sám, jak ten Byrd v tom románu o samotě obklopené ledy. Brouzdám se bezmyšlenkovitě nejsenzačnějším servrem pro mladé, stejně jako já nezávislé, české básníky, když tu narazím z neznalosti a nudy až na nějaký Pokec či co. Jsem zticha, nikoho tu neznám, tak jen pozoruji, jak a o čem se ti báječní odvážní poetové a poetky baví. Zdá se, že utěšují jednu smutnou dívku, která se nepohodla před dvěma minutami se svým přítelem, jemuž se nelíbilo, kolik nocí tráví bez něho u „svého“ drahého telefonického připojení. Nevím jestli ji utěšili, ale její osud a později i tvorba mne začaly zajímat.

Najdu si její osobní stránku a nemohu od ní odtrhnout oči hluboko do noci. Neměl jsem ta její díla číst! Jak ladné gramatické rýmy a tu a tam skvělá časomíra v jejích verších. Copak forma! Ale o čem píše. Je tak otevřená, chrstá světu pravdy do tváře s takovou samozřejmostí a elegancí. Musím jí napsat!!! Musím jí říct, jak jí rozumím, jak bych s ní dokázal trpět i sdílet štěstí. Nemohu ji nechat ztrápenou i kdybych si měl uříznout půl bochníku trapnosti…

Musím si tu její báseň číst stále dokola, vždyť tady hrozí, že objevuji slibnou talentovanou autorku. Mohl bych snad využít i nějakých těch pár literárních kontaktů a proslavit ji. Co třeba Tvar? Tohle by se jim muselo taky líbit:

Kde?

svět se potácí

osudy mění své majitele

já zítra přijdu o práci

a on mne chce jenom do postele

nechci klec ani krmelec

chci vážné – něžné vážně něžné prstoklady

můj milý měl by být umělec

a já mám pro něj všechno – tady….

A k tomu ten její nápaditý nick – tanečnice… Moje prsty se roztřeseně rozběhly po klávesnici. ‚Ahoj tanečnice, ve tvé básni „Kde?“ jsem našel tolik společné řeči, gest a pocitů…‘ ale ne, takhle na přímo na ni nemohu. Měl bych zpočátku opatrně nějakou tu hvězdičku a tipíček, za pár dní bych jí mohl přímo napsat… Ale co, napíšu jí hned. Potřebuje trochu vzruchu, aby mohla přijít na jiné myšlenky. ‚Tedy, abych pravdu řekl, četl jsem tu na Písmáku kde co, ale tvoje verše jsou konečně o skutečném ryzím životě. Po jejich dnešním přečtení si už svět bez nich nedovedu představit. Tvoje básně mají sám smysl života. Promiň, že jsem se neudržel, ale to mé nadšení se mi utrhlo ze řetězu. Ještě jednou promiň, doufám, že ses neurazila. Kdybys mi napsala pár řádků, byl bych nejšťastnější Písmák na světě :-))) zdraví tě krajkář. Jo, a pro povzbuzení jsem napsal báseň jen pro tebe. No, snad to pochopí správně…

Já

potácím se nedaleko

potácím však nejsem zpit

smím být tvá výkladní skříň? – geniální aranžérko

představím odborníkům tvůj dušezpyt

a za přímluvu stačí úsměv

tvá radost samá pravda

dej pozor – ostatní chovají se hnusně

já ovšem jsem – tvé skvělé poezie fanda

A svět je na mne milý, odepsala mi už druhý den. A jaký dopis! Plný upřímného nadšení, které umí rozdávat jen sedmnáctileté dívky. Je to trochu směšné, ale nemohu nikomu vyprávět co mi napsala, snad později, bude-li to důležité a budu-li mít její souhlas. Psali jsme si snad stokrát denně a poslal jsem jí twist kartu, abychom si mohli trochu poklábosit. Celé dny mne doprovázely po kapsách SMSky štěstí, kapsy kabátu jsem pro jistotu stále měnil, aby si všechny užily. Konečně mi dovolila, abych se za ní rozjel! Ve vlacích z Prahy do Lučence jsem nedokázal ani na okamžik zavřít oko. Takovou jsem měl trému. Setkání s idolem!!! Krásné a strašlivé zároveň…

V kavárně přeplněné setkáními různých lidí jsem o hodinu dřív. Mohu se snad uklidnit trochou fernetu, kdepak, řekla by si o mně, že jsem slaboch a ochlasta. O tom jsem jí nic nepsal, musím se udržet. snad ty kytky, co vezu až z Prahy, neuvadnou; nikdy jsem neměl odvahu žádat číšníka v podniku o vázu, sakra, kdy se tohle naučím? Najednou se posadila naproti mně tmavovláska, která předčila úplně všechna má očekávání. Moje sebevědomí bylo okamžitě blíž absolutní nuly spíše stupnice Kelvina, než Celsia. Nekoktal jsem jenom proto, že jsem nedokázal říct nic. Přikyvoval jsem a snad jednou zachmuřeně zamručel „jo“, že cesta nebyla tak strašná. Jsem nemožnej!!! Proč tu se mnou ještě sedí?? Musím už proboha něco říct, něco neutrálního a slušného, aby si nemyslela, že jsem hňup, ale aby si nemyslela, že ji hned večer zatáhnu do hotelu. Sákryš, to je neskutečná šťabajzna…

„A nedáš si se mnou večeři??“ slyším se konečně!!!

„Teď hned nemůžu, budu muset možná ještě na nějakou chvíli odejít, ale vrátím se, a potom možná…“ řekla trochu roztěkaně.

„Tak dobře“ hlesnul jsem v naději, že ji to nerozzlobí.

„Mrzí mne to, chtěla jsem se ti věnovat, ale musela jsem narychlo vzít za kolegyni kšeft---„

Zničehonic si k našemu stolu přisednul vazoun, aniž se na mne podíval, spustil na moji přítelkyni: „Eriko, mám pro tebe klofana, tanec a komplet za tři litry, jedeme…“

Zůstala jen vteřinu jako opařená, ale než stačila něco říct, slyšel jsem se docela nasupeně: „Ale pane, poslyšte…“

Vazoun se zpříma otočil, ale ona mu už s ledovou tváří skočila do řeči dřív, než bych asi jednu hned dostal: „Hele promiň Romane, Vlado je můj pasák a já teď musím jít, nedělej, prosím, problémy, nemělo by to žádnou cenu. Jeď domů, zvoral jsi to. Jeď domů…“

Zvedli se a odešli. Mávnul jsem na číšníka a řekl dnes poprvé pevně: „Zaplatím a přineste mi vázu na ty kytky…“