Zpropadené odpoledne
„ Zdravím tě, ty moje nedostižitelná lásko...“ spustil jsem, hned jak se ozval v telefonu libý hlásek mé přítelkyně, s kterou jsme si občas společně vyhodili z kopýtka.
„ Čau, Pepo!“ vydechla překvapeně. „ Copak se to děje? Ty sis snad zase jednou uklízel svůj psací stůl a při tom vyhrabal to moje telefonní číslo, že?“ zareagovala s lehkou výčitkou v hlase.
„ Ale no tak. Ty víš zrovna tak dobře jako já, že právě tohle se mi nikdy nemůže stát. Jenom ten nešťasnej a krutej čas, ten mi pořád neúprosně sedí za krkem...“ lhal jsem, jako když se zrovna tiskne nový vydání Rudýho práva.
„ Máš pravdu, taky o tom něco vím. Ale proto mi asi nevoláš, že?“ pokračovala dost netrpělivě.“ „ To je jasný, že né proto. Chtěl jsem se jen optat, jestli taky náhodou nemáš občas neodolatelnou chuť zase jednou tak nějak nenápadně vypadnout z toho tvýho blázince a zapomenout aspoň na chvíli na ten celej ošklivej svět...“ naznačil jsem jí svůj záměr.
„ No, to přijde na to, příteli...“ odpověděla s významnou, vše slibující pomlkou.
„ Přijde na co?“ kul jsem železo, dokud se z něj ještě aspoň kouřilo.
„ No, přece na to, čím získaný čas společně vyplníme.“
„ Teď mám skoro pocit, že jsi na naše poslední setkání už úplně a definitivně zapomněla. Přitom mi vždycky šeptáš do ucha, že jsem pro tebe ten jeden velkej nezapomenutelnej zážitek.“ „ To taky je pravda. Ale příteli, tři měsíce jsou tři měsíce...“ dala mi hned vyčítavě slovní pohlavek.
„ Ty si děláš legraci? To už jsou fakt tři měsíce?“ divil jsem se nestoudně.
„ Nějak mi, chlapče, rychle stárneš. Jen si vzpomeň, jak jsme se nadřeli s tím tvým autem, který hrclo do tý prokletý závěje.“ „ No jo, člověče, vidíš to? Ty máš nakonec recht. Skutečně to tak nějak bylo. A ty taky nevyšleš žádnej povzbuzující nebo provokující signál! Kam se poděla ta tebou neustále tak vehementně proklamovaná rovnoprávnost?“ „ V kolik a kde?“ vyrazila mi svou přímostí skoro dech.
„ Snad na křižovatce, jako vždycky. Co říkáš?“ „ Jsi přesvědčený o tom, že se ti to do sedmi ráno povede?“ „ To je přeci tutovka. Jako bych tam už s vyhřátým kočárem stál.“
„ Jistě, jistě, vždyť vám to právě vysvětluji, soudruhu náměstku. Jen klid. Já se na to opravdu podívám a všechny údaje prověřím. Jistě, spolehněte se na to. Jistě, ano, ráno hned vyrazím. Dobře, souhlasím. Né, nic se neděje. Já to pro vás skutečně moc ráda udělám. Tak zatím nashledanou. Samozřejmě, že všechny podklady přinesu sebou…“ držel jsem sluchátko na uchu a obdivoval její operativu, protože mi bylo jasný, že ji právě nachytal šéf a ona musela bleskem improvizovat. Náměstek, o kterým mluvila, byl náš dlouholetý společný kamarád, který nám již nejednou postavil neprůstřelnou zeď.
Ráno, když jsem se vysypal z mlhy na křižovatku, mi již kráčela naproti. Zajel jsem ke krajnici a ona bez ohlídnutí sáhla po dveřích.
„ Ahoj, ty můj darebo...“ nahnula se ke mně a lípla mi studenou, ale krásně upřímnou pusu na tvář.
„ Poslyš, ty jsi na hraně zmrznutí?“ „ Skoro. Víš kolik je venku?“ „ No tak? Stromy krásně kvetou a neříkej mi, že ty chřadneš...“
„ Zatím ten pocit opravdu mám…ale proto jsem přišla za tebou, abys s tím konečně něco rychle udělal...“ „ S čím jako že?“ „ Pepo, Pepíčku…“ povzdychla si. „ No přeci abys ve mně zase aspoň na chvilku rožnul ten krásný ohýnek a hlavně mě zase na nějaký čas nabil tím tvým životodárným nábojem a pak ti možná i já zase v náruči rozkvetu...“ „ Tak na to se spolehni. Ale než se k tomu kvetení dostaneš, tak si vychutnej mou skleníkovou teplotu, kterou jsem připravil jen a jen pro tebe. Předpokládal jsem totiž, že ti bude zase pořádná zima. Zahoď kabát a udělej si to tvý krásný a maximální pohodlí...“ naváděl jsem ji se svůdným úsměvem.
„ To víš, že si udělám pohodlí. Ale jen tak nepospíchej. Kam máme dneska vlastně namířeno?“ „ No, myslel jsem si, že za ten triangl tam za potokem.“ „ Hm. Byli jsme tam naposledy vloni, že?“ odložila si kabát na zadní sedačku a stáhla si hned i kozačky.
„ Vidíš, teď se ti teplo dostane aspoň rychleji na kůži. Myslím, že bys mohla zahodit i ty protivný punčocháče, než se jim zase něco přihodí...“ pustil jsem topení na plnej výkon.
„ Pepánku, klídek a hezky jednu věc po druhé....“ zase se svůdně usmála . „ Máme přeci víc jak hodinku jízdy před sebou? Nebo se snad mýlím?“ vydechla a packou si zalovila šikovně pod sukní, odkud nacvičeným pohybem vylovila další díl úplně zbytečnýho oblečení.
„ Poslyš, ty jsi dneska krásnější jak šípková Růženka...“ sledoval jsem po očku ty vždy tak silně provokující změny, který byly za tu dobu, co jsme se neviděli, o to markantnější.
„ Zase krásně přeháníš, že?“ konečně se uvelebila na sedačce a navíc si rozepnula dlouhý boční zip u sukně, aby mi umožnila snadný vstup do svůdného zákulisí.
„ Ty vlasy ti takhle sluší taky daleko víc...“ hodnotil jsem, ale oči mi jezdily kolem zvednutého profilu její hrudi.
„ To je moc dobře...“ položila si studenou dlaň na mé koleno a hned vyjela netrpělivě výš, až mnou projelo lehké zamrazení.
„ Zvládneš to?“ zatáhl jsem břicho, když marně zápasila s uzávěrem opasku na mých kalhotách.
„ Neboj...můžu..?“ zeptala se zbytečně a pustila mi do rozepnutých katí kousek ledu v podobě své malé ručky.
„ Hm. To je jen pro trénovaný...fakt nemám jistotu, jestli mi ten můj uličník po utrpěným šoku raději nezaleze až někam do břicha.“ „ Nezaleze, neboj. A když jo, však já už vím, jak na něj, aby zase a moc rád vylezl.“
Přeřadil jsem na trojku, protože jsem věděl, že za chvilku bude mít moje pravá ruka úplně jiné starosti, než se zabývat s řazením. Taky jsem dlouho neváhal a přijal nabídku jejího otevřeného zipu na boku a hned jsem se usídlil v prvním horkým faldíku její slabiny.
„ Už jsem se bál, že i v těchto místech mě bude čekat ledový přivítání...“ „ Ale? Tobě se to snad už někdy stalo?“ pomalinku rozpohybovala svou již ohřátou packu.
„ Vlastně ani ne...“ byla na hodně dlouhou dobu. moje poslední vyřknutá slova
Teď byla před námi fáze komunikace výhradně pomocí dotyků, kterou jsme tradičně realizovali jako svou krásnou a ničím nenapodobitelnou předehru v průběhu přesunu k vytýčené kótě sladkého klání. Malinko jsem se posunul doprava, abych získal potřebný a hlavně pohodlný dosah do všech koutečků jejího klína. Ona svou pravou nožku vyklonila k rohu přístrojovky a levé koleno vytočila skoro až k řadící páce.
Tím byla startovní dráha dokonale otevřená. Má dlaň se mazlivě uvelebila na horkém hřišťátku a ukazováček neúnavně brnkal o rychle tuhnoucí jazýček startovního praporku, který vysílal horké elektrizující šlehy do jejího pomalu se rozpalujícího těla. Rozepnula si dokonce i knoflíčky blůzky a šikovným trhnutím vypustila svá neposedná kůzlátka z pevného sevření podprsenky.Velké tuhé růžky okamžitě napjaly konturu hedvábné látky, která se nabízela alespoň mému mlsnému pohledu. Moc dobře věděla, že při jízdě nemohu toto místo pohlazením zasáhnout, a tak si nakonec musela pomoct sama. A já jen mlsně sledoval zrychlující se pohyb jejích hbitých prstíků.
Okolní svět pro ni přestal pomalu existovat. S maximální koncentrovaností se soustředila jen a jen na své vnitřní chtění. Vůbec nebrala na vědomí škodolibé houkání kolem jedoucích náklaďáků, kde někteří řidiči alespoň na zlomek vteřiny zahlédli cosi neuvěřitelného, co se kolem nich jen mihlo.
Její klín se rychle proměnil v dravou, nebezpečně kluzkou tlamičku nenasytné šelmičky, hladově dorážející na moji ruku. Ale já jsem na tuhle hru tradičně nešel. Bylo mi přímo potěšením, když jsem ji alespoň tímto způsobem mohl sladce trápit. Vždycky, když se už nezadržitelně vyšplhala na dosah svého vrcholu, ke kterýmu se svým napínajícím se tělem blížila, tak jsem zmírnil svůj pohyb, nebo změnil polohu ruky tak, že ona musela začít skoro od začátku.
„ Pepo, ty slizkej hade, přestaň mě takhle krutě trápit, nebo něco zažiješ!“ zasyčela a prudce mě klínem udeřila do ruky.
„ No dobře, jak myslíš...“ škodolibě jsem se zapitvořil a lehounce přidal.
Raději jsem se rozhodl, že to její nadržené chtění malinko předem vyškrtám, abych na ně následně sám nedojel. Netrvalo dlouho a očekávaná bouřlivá reakce se dostavila v intenzitě obrovské laviny. Málem jsme vyletěli ze zatáčky, co to s ní udělalo. Ale tahle rizika ona nikdy nebrala vůbec vážně na vědomí. Pevně, až křečovitě uzamkla svá stehna a drtila moji uvězněnou tlapu jako v klepetech ocelového svěráku.
Horní část jejího těla se vzepřela o opěradlo sedačky tak silně, až nebezpečně zaskřípala. Její ruka se zaryla do mého boku a jen rozepnutá halenka s určitým uznáním uspokojivě honorovala můj mlsně žádostivý pohled. Její kůzlátka se chvějivě třepotala pod volným prostorem vlající látky a já v krátce propuklé lovecké vášni horečně zauvažoval o bleskovém zastavení.
Ale v slzách chtění utopený pohled do ubíhající krajiny, která byla v těchto místech plochá jak otevřená dlaň, mě zase vzpamatovala.
Když jsem zaostřil a začal vnímat silnici, skoro překvapeně jsem vydechl v údivu, kam jsme mezi tím už vlastně dojeli. Sotva jsme odbočili na polní cestu, iniciativně ze sebe strhala s velkou nedočkavostí i zbytek oblečení. S určitou zarputilostí se zády vzepřela o dveře, levou nohu si s jistotou hodila na opěrku sedačky, někam až za můj krk a pravou zasunula rychle pokrčmo pod sebe.
Mrknul jsem tím směrem a polkl naprázdno. Má ruka rychle přeřadila na jistý druhý stupeň rychlosti a netrpělivě vyčkávala, až svou novou polohu stabilizuje. Od ní to byl mockrát vyzkoušený a osvědčený manévr, kterým mě vždycky rychle dostala přesně tam, kam potřebovala. Pravá ruka se zabořila do temně rudé dračí tlamičky, která ji s neskrývanou chutí pohltila. Má chvějící se pravá noha s vypětím všech sil, jen tak slabě lechtala plynový pedál.
Než jsme se dostali za triangl, už zase její tělo vařilo snad na 100 stupních. Sotva jsem několika přískoky vozu zastavil, zmáčkl jsem nedočkavě páčku sedačky a tak ji nechal padnout na znak. Teď jsem zase já s obrovským ulehčením a za hlasitého funění ze sebe strhal svý už potem zvlhlý oblečení a vrhl se na ten neodolatelně žádostivý sedmý div světa.
Ale nechala mě mlsat přesně jen do chvíle, kdy se zase vyšplhala po svým žebříčku chtění až k té své předposlední pomyslné příčce, po které vždy vyrazila ke svému rozhodujícímu a pro ni vždy vítězně končícímu útoku.
S obdivuhodnou mrštností a bez varování se vytočila, změnila bleskem svou polohu těla tak, že vpustila své rtíky do mého planým vzrušením ublejskanýho klína a ten svůj neodolatelným způsobem přirazila k mým rtům v maximálně příhodné pozici.
Svět pro nás zase přestal existovat. Okenní skla se rychle zneprůhlednila zkapalněným potem, který se za chvilku sléval v klikaté potůčky, mizející kdesi v polstrování dveří. Po opakovaně ukončeném šílení našich těl chraptivě zaprosila o rychlý přísun čerstvého vzduchu a já otevřel všechna okna naplno a nekompromisně zaútočil na její již ochabující tělesnou schránku. A právě když prohnula své tělo v křeči drtivé extáze a já byl ulítnutý na konci světa, tak v malém prostoru vozu zazněl její nefalšovaný, smrtelnou hrůzou naplněný výkřik.
Vytřeštil jsem oči, několikrát si je promnul, a když konečně můj pohled zaostřil natolik, aby rozeznal objekt v okně, málem jsem utrpěl šok i já sám.
V okně u řidiče byla vsunuta část hlavy černé krávy, která se zrovna chystala ochutnat moje zpocené koleno. V druhým okně kmital dlouhý drsný jazyk její kolegyně, olizující slanou hruď mé hrůzou zdřevěnělé milenky. Jen její prsa jí lítala mlaskavě ze strany na stranu. Snad celou věčnost jsme trčeli bez pohybu v totálním ochrnutí smyslů. Řídící centrum nevysílalo žádné příkazy, můj tak tvrdě a dlouho útočící ogar se leknutím scvrknul do trapného nic a byl vyplaven ze studánky lásky jako nějaký přebytečný balast. Probral mě až vážný úmysl toho dobytka zasunout svůj dlouhý plajzák pod mé koleno a zabrat.
„ Ty kráááávo! Seš teplááá nebo cóó! Pomóóc!“ zařval jsem, jako by mi fakt šlo o život a okolní svět se rozlil do rudé barvy.
Kráva sebou panickým leknutím tak hodila, že mi málem svým rohem utrhla přední dveře, s jakou rychlostí vyjela svou palicí ven. Zato ta, co si pohrávala s ňadry mé milenky, se nedala mým řevem vůbec dojmout.
„ Pomóóóc...“ znova jsem zoufale zajódloval.
„ No tak, Kamélie, co to, ty nemravnice, zase vyvádíš? Kolikrát jsem ti už říkal, že takový věci jsou vrcholně neslušný...“ začal jsem vnímat nejen hluboký dobrácký hlas, který náhle domlouval splašené krávě, ale i smrad z dýmající fajfky, která se tomu kravskýmu šéfovi bimbala v hubě...
Nejdříve zmizela dobytčí palice a pak se na jejím místě pohodlně rozvalila palice starýho zarostlýho honáka s nosem bezmála až na bradavkách ještě pořád leknutím zkamenělé ženy.
„ Nezlobte se na moji Kamilku. Přišla nedávno ze špatnýho privátu a má prostě návyky, který jsou neomluvitelně hrozný. Ale já za ně fakt nemůžu...“ omlouval se dobrácky.
„ Pomóóóc!“ zaječela má láska, která, když zase otevřela oči a místo krávy viděla zčernalou tvář muže, snad si, chudák, fakt myslela, že už je v pekelný vrátnici a čeká jen na formální přijímací ceremoniál.
Náhle sebou její tělo škublo, vypnulo se ve smrtelné křeči a pak se zase bez hlesu zhroutilo na bok. Moje, erotickou iniciativou tak překypující milenka, se definitivně odporoučela do krátkého osvobozujícího bezvědomí.
„ To už se mi, pane, taky nejednou stalo...“ zabafala fajka bez velkého dojetí. „ Vražte jí pár facek, ty jí s jistotou zase vzpamatujou. Věřte zkušenýmu, je to letitá osvědčená metoda, která neublíží a vždycky bezpečně funguje…“ s poťouchlým úsměvem radil.
Zvedl jsem její pořád ještě bezvládné tělo a opravdu jsem ji musel několikráte uhodit do tváře, než konečně otevřela oči.
„ Tak to vidíte. Povídal jsem to. A žádný strachy, za chvilinku budete moct v klidu pokračovat.
My jdeme na ty zadní pastviny a vracet se budeme až pozdě k večeru…“ naposledy zabafal, jako by se nebylo vůbec nic stalo, a pomalinku se vydal za svými kravkami.
„ Pepo, proboha, co bylo tohle za šílenost? Prosím, udělej něco! Já, já ještě opravdu nechci umřít…“ blekotala má spolubojovnice celá roztřesená v evidentním šoku.
„ Pevně se mě drž a už se vůbec ničeho neboj. Jsem s tebou a přísahám, že se ti nemůže vůbec nic stát. Už jsem je definitivně vyhnal...“ rychle jsem si připisoval nějaký ty nutný zásluhy, abych zmírnil očekávaný nával zloby, který by určitě na mou hlavu následně neodvolatelně dopadl.
„ Co, co to bylo?“ vydechla ještě tak malinko nezaostřeně. „ Coby, blbá kráva. Co můžeš od takovýho dobytka očekávat?“ mávnul jsem rukou, jako by to byla v těch místech ta největší normálka pod sluncem.
„ Pepo, nejdřív to vypadalo jako kráva, ale pak se to nějak rychle proměnilo v hroznýho čerta …“ zanaříkala a ustrašeně se znova rozhlídla.“
„ No tak! To se ti jen z toho hroznýho leknutí zdálo. Víš, kolik by jich muselo po světě běhat, kdyby měli strkat hlavu do každýho mileneckýho auta?“ opatrně, abych ji zase nepolekal, jsem ji položil na záda, otevřel pikslu s džusem a dal jí napít.
Když vydatně prožitou hrůzu spláchla, zaleskly se jí kolem nosu malé kapičky potu. Trvalo už jen chvilinku a byla zase pevně na matičce zemi…tedy na zadní sedačce mého vozu.
Ale ten praktický proces vracení se k původní činnosti trval i tak opravdu nekonečně dlouho a musel jsem nasadit všechny mně známé finty, abych v ní zase probudil to její přesladké erotické chtění rozpustile toužícího děvčátka. Okna jsem ale pro jistotu, až na opravdu malé škvíry, zavřel.
Konečně mi zase začala vrnět v mém pořád ještě povadlém klíně. Ten prapodivní chlap, coby hrůzný čert, včetně těch jeho kravek, byl z jejího vědomí definitivně zapuzený. Lidi, to, co se za pár minut akusticky dralo z auta, se dalo spíše třetí osobou vnímat jako zoufalé volání o pomoc, než jako důkaz totálně krásně sladkého milostného prožitku. S malými přestávkami jsme se znova dokonale sladili a vychutnávali si krásu sehraných milostných kreací. Když jsme se zase utápěli v jedné ze slastných fází a byli velmi blízko ztráty vědomí z obrovskýho přívalu rozkoše, stalo se něco absolutně neuvěřitelného…náhle se prudce rozletěly dveře mého auta.
„ Paní učitelko, paní učitelko, honem! Ten chlap tu chudinku chce sežráááát!“ zapištělo několik dětských hlásků, sladěných skoro do perfektně fungujícího sboru.
Jo, jo. To byla pátá třída na svých botanických toulkách, která nás tak nekompromisně obklíčila s odhodláním tu malou zoufalou nešťastnici z mých chlípných drápů zachránit. Konečně přiběhla i zděšená učitelka. Než stačila zakročit, tak mě několik klacků bolestivě píchlo do mýho rozpálenýho zadku. Padl jsem bezmocně na sedačku, zcela vyčerpán a bez sebemenší šance na jakoukoliv obranu. Jen jsem se ještě stačil malinko skulit na svůj milostně naříkající objekt, a tak ji alespoň malinko uchránit před potupnými pohledy ke všemu odhodlané dětské smečky.
„ Děti, hajdy... honem pryč! To je v pořádku. Ten pán jí nechce ublížit. Ten tady dělá taky jen něco jako malou průzkumnou práci...“ hnala je konečně od vozu.
„ A síím, pančelko, proč ta paní tak hrozně divně křičela?“ slyšel jsem již z dálky.
„ Aspoň už zavři ty sakramentský dveře, nebo se nakonec ještě nastydneme...“ zahučel plačtivě přidušený hlas zpod mého těla.
„ Teď už to snad bylo naposledy, co nás někdo takhle...“ zabouchl jsem dveře.
„ To si tedy piš!“ zaječela a jak se dalo předvídat, nastal okamžik, kdy se začala proměňovat v lítou dračici, která mi již nedala vůbec žádnou šanci.
„ No tak. Přeci nás takováhle nicotná volovina nerozhází. Tak moc jsme se na sebe těšili a nenecháme si všechno zkazit...“ pokoušel jsem se marně zmírnit intenzitu jejích nebezpečně gradujících návalů. „ To si tedy s jistotou necháme! Jestli sis toho nevšiml, tak se to stalo už po druhý!“ vystartovala zpode mě a nahá vyletěla z auta v doprovodu velmi nelichotných výrazů se snahou se kvapem oblékat.
„ Tak přeci neblázni…“ zaúpěl jsem, naplněn bezmocnou zoufalostí.
„ Tak já nakonec ještě blázním, jo? Seš si jistý, že právě já?“ postavila se bojovně s rukou v bok proti dveřím, do kterých vztekle bosou nohou kopla.
Vzdal jsem všechny pokusy o záchranu akce a s výrazem neskonalého pitomce jsem se počal také pomalinku oblékat. Vztekle si hrábla do auta pro nějaký zapomenutý hadřík a sotva oblečená znova praštila dveřmi a vyrazila pěšky od vozu, což jsem přes všechno, co se stalo, nemohl fakt dopustit.
„ No ták, jen si to vezmi na druhou stranu. Kde jinde můžeš takový fantastický dobrodružství a s kým jiným než se mnou prožít? Copak nechápeš, že něco takovýho nikdy neuvidíš ani za peníze v kině? A ještě něco bych ti hrozně rád připomněl. Ty jsi zcela určitě zapomněla, že já tě opravdu…“ „ Proboha, Pepo, mlč! Připadám si jako, jako ta nejposlednější štětka a ty tady kecáš takový...“
„ No právě. Já teď zrovna taky. No a co?“
„ Co ty taky? Co ty taky!“ nadskakovala vzteky.
„ No tak. Vždyť jsme spolu už ledasco zažili i něco zvládli, ne? Přeci se najednou nebudeme chovat, jako bychom byli z nějaký cukrový vaty. Uznávám, že to všechno skoro vypadá, jako by se dneska všichni čerti na nás domluvili, ale my...“ „ Tohle ty, Pepo, opravdu považuješ za jen tak skoro? Koho sis ještě objednal na další hodinu? Snad anatomickou exkurzi ze zdravotky?“
„ No vidíš, tak tahle verze mě zatím ani nenapadla. Zapomeň na všechno, vždyť to bylo tak krásný...“ snažil jsem se celou věc tvrdošíjně zlehčit.
„ Jistě, ale jen do doby než přišla ta první kráva!“
„ No jo...kráva je kráva s tím nic nenaděláš. Nakonec můžeme bejt rádi, že nepřišlo nic horšího?“ mávnul jsem nad tou nepříjemností ledabyle rukou…
„ Pepo!“ urputně se zasekla na okraji kaluže, kterou snad ani nebrala na vědomí. „ Ona nám vleze kráva do auta a pak stádo harantů a tobě to je pořád ještě málo?“ vztekle dupla nohou s takovou vervou, až mě dlouhý táhlý gejzír marastu té nejfajnovější kvality přistál na mých béžových, pečlivě vyžehlených kalhotách.
„ Tak tohle je tedy skutečně vrchol...“ ztuhnul jsem v té náhlé blátivé proměně zase já.
„ Já, já tohle opravdu nechtěla...promiň…“ zplihla a přikryla si tvář v očekávání mé hrozné reakce.
Bojoval jsem se statisíci pocity, ale nakonec se ze mě vydrala mohutná exploze tak silně nakažlivého smíchu, ke kterému se chtě nechtě nakonec musela taky přidat. Těsný prostor auta jsme vyměnili za krásnou poučnou procházku přírodou, která vyvrcholila silným, vše odpouštějícím objetím v bezpečném zákrytu hustého křovíčka. Netrvalo dlouho a zavěsila svá nahá lýtka na mé boky a my si to vyzkoušeli zase jednou úplně jinak. Bylo to náročný, ale o to skutečně krásnější.
„ Pepo, ty seš silnej jako bejk a miluješ jak bůh. Tobě se fakt nedá odolat...“ šeptala roztouženě a drtila mi ušní lalůček ve svých zubech…když...když náhle jakoby z čistého nebe a bez sebemenšího varování zahřměl v těsné blízkosti dvojí výstřel z brokovnice a na nás, kteří jsme se na pár vteřin proměnili v bezduché dřevo, se sesypalo množství ustřelených větviček...
Jakoby v opožděném reflexu prudce přirazila. Její zuby silou scvakly a já zařval bolestí. Sjela ze mě jak namydlená koule a v panické hrůze bezhlavě opustila potápějící se loď směrem do žlutě rozkvetlého řepkového pole.
Stál jsem tam jak svatej vyřezanej z lipovýho dřeva. Teda až na ty kaťata spuštěný k zemi, otevřenou hubu, okousaný ucho a se zkrvaveným ksichtem. Nepohnul jsem se, ani když z houští vylezl ještě vyděšenější nimrod snad se sto dioptriemi na nose. Čím víc mluvil, tím víc jsem měl chuť se zase smát, až jsem to prostě nevydržel a záchvat smíchu mě brzy srazil na kolena.
S tou mojí milenkou jsem se již nikdy nesešel. Nepovedlo se mi ji zlákat už vůbec na nic, ani na pronajímaný a stoprocentně jistý byteček.
***
|