Dnes je den, kdy ji
vidím naposled. Den, kterého jsem se tak dlouho bál. Den, na který dlouho
nezapomenu.A Ačkoli vidím jen tmu a smutek, venku nádherně. Slunce oslňuje svým
jasem obyvatele našeho města. Jen mě ne, jako bych měl tmavé brýle, přes které
ani jas jasnosti neprojde.
Je 10 hodin, slunce pořád svítí a čekám u vlaku. Za chvíli příjde, příjde jako posle
oznamující smrt mého přítele. Už ji vidím. Jen ona, láska má největší je silnější
než mé brýle ze smutku a žalu. Mává mi, dává mi najevo, že mě vidí. Ale už na
tu dálku poznám, že na srdci nerozbitnou skálu má.
Ahoj, říkám ji, jak se máš? Podívá se na mě smutným očkem
temným jako hustý les v noci a odpoví: „ Špatně!“ Obejmeme se já cítím
tlukot jejího srdce, který zní jako
bouchání lidí do železných zdí v právě potápějícím se s nimi Titanicu.
Políbila mě a ta jiskra, ten blesk, který uhodil mě, a
projel celým mým tělem byl silnější než jindy. V jejích i mých očích se
hromadí slzy, které se valí po našich tvářích jako kamení z prudkého svahu.
Říkáme si známá a
milostná slova, která jsou navlhlá mořem času a Rychlého konce.
Nejhorší okamžik je zde. Už z dáli slyším pískot vlaku
a dusot kol na kolejnici v záhybu.
Dým už oznamuje příchod. Příchod anděla smrti, který mi
odvádí mou milovanou do nikým žádaného místa.
Posledních pár polibků a naše rty se objímají, ale nechtějí
se pustit. Poutají je pouta naší důvěry, a vzájemné úcty.
Polední „ Miluji Tě“ jsme vyvzlykli a ona nastupuje do
dveří, do tajemné brány nového života.