Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Rozervané jitro
Autor: geper (Občasný) - publikováno 30.3.2007 (09:47:33)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rozervané jitro

 

Plandal jsem se bez cíle městem jako každé volné odpoledne nebo víkend. O té doby, co jsem se rozešel s Kamilou, nějak jsem se nemohl najít.

Silně mě žralo svědomí, že po tak banální hádce o ničem jsem náhle explodoval a z huby vypustil to, co bych za normální situace asi nikdy neudělal. Bohužel, musel jsem si to přiznat a slova jako „ seber si své saky paky a vypadni, když se ti to nelíbí!“ postavily můj dosavadní spokojený život zcela na palici. Je asi taky fakt, že mě vůbec nenapadlo, že okamžitě poslechne. Reagovala, jako by na to skoro čekala.

Asi se mezi námi něco neviditelně nakupilo tak podivně a monstrózně, že pak stačila jen ta zlověstná a příslovečná kapička a obrovský sud, přeplněný podobnými nesmysly, prostě přetekl.

Nejdříve ztuhla, zbledla a slovo se jí zadrhlo v hrdle. Jako dnes vidím její smutnou zděšenou tvář a lesklý potůček slz, když mlčky odešla do ložnice, sbalila si své hadříky a bez jediného slova rozloučení prostě zmizela. A samozřejmě že já, nepředstavitelnej vůl, proti tomu neudělal vůbec nic. V tu chvíli jsem tomu byl snad ještě i rád. A přitom bychom se byli určitě spolu zase domluvili, tak jako v poslední době už tolikrát. A bez přehánění si dovolím říct, že by zase došlo k tomu tak úžasně krásnému smiřování. Ale já, mistr světa, né! Já to přeci neměl zapotřebí, že?

 

Kamilu mi záviděl kde kdo. Byla to kočka jak vyšitá, skoro bez jediné chybičky. Dlouhé tmavé vlasy, štíhlá, vysoká, s tělem a tváří filmové hvězdy. Taky jsme spolu měli jednu fázi, kdy jsme se pokoušeli z jejího zevnějšku udělat slušný trhák. Bohužel, nějak nám to ale tenkrát nevyšlo. Hned při prvním setkání s  fotografem nějaký agentury všechno skončilo. Ten naivní rádoby umělec ji začal nutit, aby se svlíkla, a když nechtěla, tak ji prostě vyhodil z ateliéru.

Samozřejmě, že to pro ni bylo tak velké zklamání, že o něčem podobném už nechtěla ani slyšet. Tak jsme se protloukali, jak se dalo. Ona byla aranžérkou a já obchoďákem. Taneček, kino, někdy divadlo, výlety do přírody. Byla to s ní přeci jenom paráda…

A teď? Najednou nevím, do čeho bych kopnul. Každá ženská se mi zdá bejt najednou taková nějaká nedokonalá a to věčné podvědomé srovnávání mě snad jednou přivede až na pokraj zoufalství.

 

Když jsem se na chvilku zastavil a rozhlídl se po skoro prázdné ulici, uvědomil jsem si, že, tak jako už mnohokrát, zase stojím před Modrou hvězdou, naším oblíbeným barem, kam jsme velmi často chodili na pár decek červenýho. Kolem desátý hodiny večer začali vždycky třikrát týdně hrát pro poslech i taneček. Ano, ano, bylo nám tady spolu moc dobře…s povzdechem jsem se nechal nasát do prosklených dveří a zaplul do hlubokého podzemí.

 

„ Ahoj, Tomášku...“ usmála se na mě blondy Eva, která v ten den zastávala funkci barmanky.

„ Čau, poklade. Namícháš mi pro změnu něco silnějšího?“

„ Nedáš si raději tvý oblíbený červený? Stejně to koňakem nezachráníš, věř mi...“ mrkla na mě vyčítavě.

„ Mně je to jedno. Když myslíš? Nebyla tady?“
„ Kdo, Kamila? Kamaráde, kde tý je konec. Slyšela jsem, že se snad dokonce vrátila domů k matce.“
„ Kecáš!…“ vylítlo mi z huby.

„ Nekecám, fakt. Byla tady jeden večer Jiřina, ta, co s ní dělala. Povídá se, že maminka prý začala dost vážně marodit.“
„ Hm. Tak to jsem si, já pitomec, vysloužil definitivum! Bylo mi divný, že jsem na ni nemohl nikde natrefit...“  s povzdechem jsem si zapálil cigaretu.

„ Je to fakt velká škoda, že to s váma dvěma tak hloupě dopadlo. Moc vám to spolu slušelo. Věříš mi? Někdy jsem vám dokonce i dost záviděla, jak jste se k sobě krásně měli.“

„ No tak, nepřeháněj. Zrovna ty to tak máš zapotřebí…“ mávnul jsem nevěřícně rukou.

„ Blbý že?“

„ Ty seš přeci šťastná ženská s tím svým slavným fotbalistou. Co by sis mohla, prosím tě, ještě víc přát?“
„ Ani netušíš, jak moc se mýlíš...“

„ Neblbni Evčo. Prachy ti taky rozhodně nechybí, on je slavnej a kope mu to perfektně. Tak co bys chtěla ještě víc?“
„ Hm a můžeš mi, ty chytrej, říct, co z toho všeho tak asi mám? To je všechno moc hezký, ale je to skutečně to správný ořechový pro společnej život?“
„ Já vím. Věčně v čudu, že?“ pokoušel jsem si zachovat tvář.
„ No, to taky. Ale hlavně nemůžeš vůbec nic podniknout. Buď je na tréninku nebo na zápase. A když je malinko volno, tak má zase nějaký praštěný soustředění, a nebo se někde předvádí před svými Fanynkami. A prachy? Jistě, ty jsou, kamaráde, problémem jen tehdy, když opravdu chybějí. O to horší je, když jich máš dost, ale v tom ostatním hrozně moc strádáš. Věř mně, že to taky nestojí za nic. Proto jsem vám tak moc záviděla, jak jste spolu drželi, všechno plánovali a taky společně dělali. No prostě můj sen...“
„ Máš pravdu. Bohužel, už je to taky jen v minulým čase. Já, korunovanej vůl, všechno sám a navíc dobrovolně zničil. Začal jsem si moc foukat. Chtěl jsem mít pocit nezávislosti a takový podobný idiotštiny, co mě napadaly. Koupila lístky do divadla a já samozřejmě do kina. Předem jsme se vyjímečně nedomluvili, protože jsem ji chtěl překvapit...“
„ Ale myslím si, že ona tebe asi taky, že?“
„ To je právě ono...“ zaskřípal jsem vztekle zuby a kopnul do sebe celou sklenici a hned ji zase šoupnul před barmanku.

„ Jen pomalu, chlapče, pomalu. Doma tě stejně nikdo nečeká. A co kdybys takhle za ní jel? Taky jí to určitě není jedno. Kup velikej pugét oblíbených kytek, nasaď prostá, ale upřímná slova do kajícné omluvy a ták. Co myslíš, nestálo by to za pokus?“
„ Nevím…“ rychle jsem si zase lokl.

„ Ty se bojíš, nebo nemůžeš přes tu svou přiblblou ješitnost, že?“
 „ To první je asi spíš pravda. Já, já bych před ní i na kolena padl, jak jsem zoufalej. Ale bojím se, že by to stejně už  nefungovalo. Ona je taková a já, já debil, jí fakt moc ublížil.“

„ Počkej. S odstupem času se dá všecičko vysvětlit a žádný z vás přeci není tak úplně bez viny. Vždycky ke všemu musejí bejt dva!“

„ To je sice pravda, ale vysvětlit se všechno asi tak úplně nedá...“
„ A řekneš mi taky konečně, cos jí tak hroznýho provedl?“
„ Já jí řekl, aby si sbalila svý saky paky a vypadla, když se jí to nelíbí!“ skoro jsem to přiznání vykřikl.

 

Když jsem vyřčená sova slyšel na vlastní uši, tak to až k nevíře silně zabolelo. Musel jsem si tvář schovat do dlaní, aby Eva neviděla, jak se mi oči plní slzami.

„ Tos neudělal!“ nevěřícně sykla.

„ Ale udělal. Klidně mi to můžeš věřit a jen se na mě, na kreténa, moc dobře podívej…“
„ Ty seš ale fakt korunovanej vůl!“ praštila hadrem o pult a odešla.

Dlouho jsem jen tak lelkoval sám, než se zase za dlouhou dobu vrátila.

„ Tomáši, kvůli takový volovině? Já tomu pořád nemůžu věřit, že seš takovej beran…“ položila mi smířlivě svou packu na tu moji a lehce mi ji stiskla.

„ Jo, představ si to. Já se taky do konce života nepochopím.“ zaskřípal jsem zuby.

„ Tome, Tome, co seš to jen za lehkomyslnýho blba?“
„ Musím si ten hořkej kbelík bryndy prostě vyslopat až do samýho dna. S tím už asi jen tak nic nenadělám.“

„ Jo. S tím tedy souhlasím. Minulost ber jako tvrdý ponaučení a soustřeď se raděj na přítomnost. Stejně ti dřív nebo později nic jinýho nezbude.“
„ Vím, že máš pravdu. Hrozně moc se o to snažím. Ale nějak to prostě nefunguje. Jak si nějakou vyhlídnu a hodím řeč, tak po třetí větě už vím, že je to zase samá voda…“ přiznal jsem se bez mučení.

„ Ta síla srovnávání dává člověku pořádně zabrat, že?“ usmála se s pochopením.

„ Ty o tom taky něco víš, že? Nemůžu to v sobě prostě zapudit. Jsem, jako by mě proklela...“

„ Máš pravdu. Taky o tom něco vím. A nejhorší na tom je, že to bude trvat ještě dost dlouho, než se s tím tvá duše smíří.“
„ Nejvíc mě při tom všem děsí, že nemůžu doma za nic vydržet. Já ti ji všude a ve všem vidím. Když ke mně přišla, tak jsem měl úplně zoufalej brloh a teď?“
„ Hm. I v tom byla fakt mistr. Z ničeho udělat parádní věc. Z tý nejnešikovnější věci udělat přednost. Všechno to sladit do takovýho krásnýho smyslnýho tepla.“

„ Jo, jo. Jako bys do mě viděla. Nejhorší na tom je, že nemáš kam utýct. To teplo domova tě najednou začíná nepředstavitelně pálit a sžírat. Likviduje tě pomalinku  polehounku a ty se řítíš do nekonečnýho prázdnýho šílení. Někdy bych nejraději otevřel okna, dveře a všechno to vyházel ven!“
„ Jo, tak tím bys rozhodně jednou ranou vyřešil všechny svoje problémy…“ vyčítavě se na mě usmála.

„ To vím taky! Ani v práci se nemůžu na nic soustředit. Kluci se mně už posmívají, že jsem jak tělo bez duše. Kruci!“ praštil jsem dlaní do putu a vypil další sklenici.

„ Tome, to chce čas. Ten je ke všem stejně milosrdný, ať to jsou paličáci nebo poserové.“
„Asi máš pravdu. Zalezu si támhle k našemu stolu. Už se ti trousí hosti a nerad bych tady byl jako nějaký trapný odrazovadlo.“
„ Už zase plácáš hlouposti? Běž si sednout. Budu si tě držet ve voku, neboj…“

 

Sedl jsem na židli, na kterou sedávala Kamila. Chtěla vidět do lokálu a i tenhle fakt mě dost dlouho žral, než jsem si na něj zvykl. Teprve teď si vlastně uvědomuju, že jsem na ni i žárlil jako puberťák. Jak jsem zjistil, že se opakovaně podívala do jednoho rohu, hned jsem se musel otočit.

Jo kamaráde, co naděláš. Vůl zůstane volem a pařez pařezem... hlubokým povzdechem jsem se pokoušel rozehnat rotující výčitky.

 

Lokál se pomalinku plnil a barmanka si ku pomoci přivolala prsatou a prostořekou Janu, která dobře o sobě věděla, že je sama svůdnost kypré bohyně. Moc bych za to nedal, že polovina mužských návštěvníků sem zašla hlavně kvůli ní.

Když si malinko vypila, tak jí nevadilo ani letmé pohlazení nebo dlouhej pohled do jejího hlubokého záňadří. Právě naopak. Často a ráda při servírování používala ten vyhlášenej hlubokej předklon. Byla i taková mrška, že když si někoho pro večer vyhlídla, tak dělala všechno pro to, aby na sebe upoutala nutnou pozornost. Jednou nechala něco upadnout a pak se pomalinku s  nataženými koleny pro to sehnula. Přesně věděla, že v závěru jejího ohybu se objeví její krajkové kalhotky. S oblibou se pak rychle otočila a toho někoho většinou nachytala ještě pořád s  otevřenou hubou.

 

„ Tak co, Romeo, pořád ještě sám?“ připlula ke mně s lahví červeného.

„ Jak vidíš? To víš, o mě není takovej frc jako o tebe.“

„ Tak se už nesmutni. Vždyť ty působíš na okolí přímo depresivně…“ domlouvala mi se svým hlubokým předklonem a nalila mi.

„ Jsou víc jak krásný...“ šeptl jsem.

„ Já vím. A když budeš hodnej, tak ti je třeba někdy i na chvilku půjčím...“ usmála se šibalsky.

„ Ty si děláš legraci?“ nutil jsem se do vážného výrazu.

„ Třeba jo, třeba ne? Když se malinko usměješ, kdo ví?“ cvrnkla ještě kapku vína.

„ No sláva…“ vykřikla tak nahlas, až sál ztichnul. „ Von to nezapomněl…“ ukazovala s nataženou rukou na můj škleb a já se začal vážně potit.

„ Nech toho, ty ďáblice!“ sykl jsem výhružně.

„ Tak jo, neboj. Až dopiješ, tak houkni. Jsem ti vždy k službám, ty náš smutnej princi…“ srovnala si svou svůdnost a zase odplula.

 

Jo, holka, ty musíš bej v posteli docela slušný péro, ale s tím duševnem, s tím to už bude asi malinko slabší. Zato seš asi o to zase spokojenější. Kdo ví?

Takže k mamince odjela...povzdychl jsem si. To se teda rozhodla svoji budoucnost řešit z gruntu a radikálně. Sama se několikrát zmiňovala, že maminka je nemocná a že bude muset asi něco podniknout. I to nakonec mohl být jeden z důvodů její častý podrážděnosti...

…ach jo! To nemáš jiný téma k přemejšlení?...vyjel jsem prudce sám na sebe. Pochop, do řitě, už jednou, že rozlitý mlíko do lahve bez ztrát stejně  nikdy nevrátíš!

To vím taky, když ale...

…není žádný ale! Prostě na ni zapomeň a basta. Zkazil jsi, co se zkazit dalo, tak nehekej pořád dokola. I kdyby se nakrásně nechala k něčemu ukecat, tak strach, nedůvěra, prožitý zklamání, by nad váma stejně pořád viselo, jako jeden obrovskej bič. Už jednou se pro nějakou rozhodni a je jedno, jestli to bude trvat den nebo rok. Ale musí ti bejt už jednou jasný, že za Kamilu, za tu prostě už rovnocennou náhradu nenajdeš a ani se o to dál nepokoušej! Je to pouhá ztráta času!

Máš pravdu, ale...

…povídám ti, že není žádný ale! Podívej se támhle u třetího stolu na tu zrzku...perfektní, ne?

Ta s tou blondýnkou?

…přesně. Figuru má jak vyšitou a podle gestikulace to taky žádná hloupá naivka asi nebude…

Když ale já zrzavý neto...zakňučel jsem proti vlastnímu návrhu.

…říká se, že prej zrzavý...

Počkej...zpozorněl jsem. Do lokálu vstoupila dívka v  šatičkách vlajících vysoko nad jejími koleny. Havraní vlasy,  končící až někde v blízkosti jejího útlého pasu, měla do široka rozpuštěné. Překrásně modelovanou hruď a hluboký temný pohled s trochu nejistým tikem...

Srdce se mi najednou rozbušilo tak bláznivě, že jsem se musel rychle napít. Pořád jsem nervózně koukal na dveře. Logicky jsem očekával, že za ní vpluje nějaký ochránce, nápadník, manžel či bůh ví kdo.

Barmanka se jí rychle ujala, nabídla vysokou stoličku a dlouho si něco povídaly. Byl jsem jak na jehlách. Zase jsem se napil a zase si zapálil cigaretu. Byl jsem jak zchromlej, jak napůl vypnutej, jako by do mě znenadání cosi uhodilo. Přestal jsem vnímat své okolí a oči sály jen ten její boční profil a prsty ruky křečovitě svíraly zapalovač...

Měl jsem pocit, že barmanka ke mně několikrát vyslala svůj pohled, jako by mě k sobě lákala. Ale nebyl jsem si jistej.

 

„ Tome, máš obrnu nebo co? Už z dálky je vidět, co to s tebou dělá. Na co ještě čekáš? Až si k ní přisedne nějakej vometák?!“ sykla Jana, která chňapla nedopitou láhev a postavila místo ní na stůl zase plnou.

„ Ona je tu sama?“ zadrhl jsem se.

„ Je. Bydlí naproti v hotelu...“ vyslala důležitou informaci a vrátila se do svých výsostných vod.

Vstaň a běž...vedle ní je ještě volno...dělej!...řvalo mé nitro a já se konečně zvedl...

„ Evičko, můžu poprosit o krabičku cigaret?“ oslovil jsem barmanku a postavil se těsně za ni.

Kolena se mi třásla a já měl pocit, že jsem vstoupil do neviditelného elektrického pole. Ta lehká podmanivá vůně jejího těla, která z ní vystupovala…každým dalším vdechem se  znásoboval můj třes tak, že jsem se musel rukou opřít o pult.

 

„ Jistě Tomáši, hned to bude. Jestli by ti to nevadilo, mohl bys pro dnešní večer, tady Denise dělat garde? Je ve městě cizí a víš, jak to tady později vypadá, když je pěkná holka sama...“ nahrála mi tak precizně, že bych byl nejraději přeskočil pult a líbal ji jak smyslů zbavenej šílenec.

Denisa se ke mě otočila a jako by se něčeho lekla. Její zvláštně krásný tmavomodrý oči se malinko rozšířily, jemná tvář znehybněla a teprve po věčnosti se uvolnila do něžného, sotva patrného úsměvu.

Začal jsem se potit, jak jsem se propadal do těch čistých nevinných studánek. Hrdlo mi vysychalo a ten nepochopitelný třes těla stále gradoval. Ani jeden z  nás nebyl schopen slova. Jako bychom se byli navzájem uhranuli…

 

„ Tak co je to s váma, lidi?“ vstoupila do toho Eva, která se pohodlně opřela lokty o pult a její úsměv prozrazoval, že jí je úplně všechno jasný.

„ Pro...promiňte…“ zakoktal jsem se. „ Tomáš a jestli dovolíte u mého stolu je volno...“

„ Denisa…“ pohnuly se její nenalíčené rty s nádechem barvy zralých malin. „ Já bych ale nechtěla, abyste si nakonec nemyslel...“
„ Nebojte se!“ skoro jsem vykřikl. „ Nic si nebudu myslet a vy se ani v nejmenším nemusíte za nic omlouvat...“ vychrlil jsem překotně.

„ Tak už běžte, vy dva...Tomáš je správnej kluk, neboj se. Za něj ti ručím vším, čím budeš jen chtít…“ vyhnala nás od baru.

„ Dovolíte?“ podal jsem jí galantně ruku a pomohl jí z vysoký stoličky.

„ Díky…“ šeptla, ale pohled ze mě nespustila.

„ Jak sedíte, Deniso, raději? Směrem do lokálu nebo obráceně?“
“ Jestli vám to nebude vadit, tak raději obráceně...“ vybrala si k  mé úžasné radosti.

„ Prosím…“ odtáhl jsem židli a počkal, až se usadí.

„ Děkuji…“ zase polohlasně špitla.

„ Co pijete?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem.

„ Třeba to co vy...“ vypustily její rtíky a oči o moji sklenku ani nezavadily.

„ Zapálíte si?“ rychle jsem jí nabídl ze skoro plné krabičky.

„ Ráda...“ a najednou se zarazila. „ Ale vy jste si přeci objednával nové a tyhle...“ slova se zastavila a nám oběma bylo jasné, jak lacinou záminku jsem vlastně použil.

„ Promiňte, já, já opravdu nevěděl, jak se k vám mám jinak dostat. Já vím že to není moc originální, ale...vy…když jste vstoupila, tak...tak, jako by do mě fakt uhodil blesk...“ drmolil jsem své přiznání, ale nebyl jsem si tak úplně jistý, jestli mi vůbec rozumí.

„ Tomáši...“ šeptla a ruka donesla cigaretu k jejím rtům...“ Vás to opravdu taky tak silně zasáhlo?“ přiznala se tak prostě a jednoduše, že jsem se zmohl jen na hlasité polknutí na prázdno.

„ Ta...taky. Ještě se mi to nikdy v životě nestalo, ale teď, teď jsem z toho úplně zmatený…“ blekotal jsem dál a utíral si zpocené čelo.

„ Zapálíš mi prosím?...“ usmála se a já ani nepostřehl, že mi začala tykat.

„ Promiňte, Deniso, chovám se jako potrhlík. Ale to opravdu není můj normální stav…“ rychle jsem jí posloužil ohněm.

„ Chodíš sem často?“
„ Hm. Mám tady něco jako právo na asyl, když moje duše pláče“
„ A pláče?“
„ Ještě před pár minutami silně a moc.“
„ A teď?“
„ Teď? Sama vidíte, jak jsem zmatený. Asi se mi chuděra dušička zasekla někde tady?...“ zakroužil jsem kolem hrudníku a zastavil se až u hrdla.

„ Tomáši...“ usmála se shovívavě.

„ Já vím...chovám se jako puberťák, že?“
„ Ne, to určitě ne. To jsem tím opravdu nechtěla říct. Myslím jen, že vím přesně, o čem celou tu dobu hovoříš.“
„ Kde ses tady proboha vzala?“ zakňučel jsem a vypadalo to skoro jako vážná výčitka.

„ To je v postatě jednoduché. V podniku, kde jsem pracovala, došlo k delimitaci mého pracoviště i funkce a tak jsem tady. Nastoupím do Elitronu...“

„ Ten ale přece zkrachoval?“
„ No právě a náš pražský podnik jej koupil...“ zaslechl jsem do  tónů hudby.

„ Smím tě požádat o náš první společný tanec?“ víc jsem zaškemral, než důstojně žádal.

„ Jestli to opravdu chceš?“ něžně položila svou teplou ručku na tu mou, ledovým potem zmáčenou, tlapu.

„ Umřel bych na místě, kdybys mé přání odmítla...“

„ Tak to se, můj princi, nesmí v žádném případě stát…“ naznačila vstání a já se vymrštil od stolu jako péro, že málem za mnou spadla židle.

Nad parketě zhaslo světlo a v pomalých intervalech do zvuku překrásného ploužáku se rozmrkaly barevné oči reflektorů. Lehce jsem ji objal v pase a naše prsty se do sebe zapletly.  Proud úžasné energie naplňoval naše těla. Skoro mazlivě přitiskla svou hruď na tu moji a okolní svět pro nás pomalu, ale jistě přestával existovat.

Začal se měnit v sálavé horko jejího těla, v jemný opar vůně vystupující z jejích vlasů, z bouřlivého tlukotu naší stále rostoucí srdeční frekvence.

 

„ Nikdy jsem nevěřil na lásku na první pohled...neexistuje, není… tvrdil jsem vždycky. Ale tak hrozně krásně jsem se mýlil“ šeptal jsem jí horečně do vlasů.

„ Nikdy, milý, nemáš říkat nikdy. Člověk ve své krátké pouti není schopen poznat ani za deset prožitých životů všechna kouzla a krásy bytí na této planetě...“ vrněla šťastně. „ A já se tak bála, tak moc jsem se bála sama samotinká v cizím velkém městě...“
„ Blázínku můj sladký…lásko, ty už nejsi sama...jsem tady já, ano já a náš společný osud. Ano, tak krásný a nevyzpytatelný osud, který svedl naše cesty života na té nekrásnější křižovatce ...my jsme se sešli a spolu na věky taky zůstaneme…“ vrněl jsem dál do voňavých vlasů.

„ Nežertuj a neber tato slova na lehkou váhu...láska, láska ta krásná úžasná čarodějka, ta se mnohdy dokáže ve vteřině proměnit v krutost přímo pekelnou...“
„ Nepřemůže nás nic na světě! Nikdo a nic nás již nikdy nerozdělí! Jsem tady, cítím tvé hluboké rozechvění...cítím vůni tvého těla, vlasů, cítím stejně bláznivý a přenádherný tlukot tvého srdce, které se tak neuvěřitelně sladilo s tlukotem mým. Chci se smát, plakat, radovat se štěstím, třást se strachy a hrůzou, aby ses mi nerozplynula jako krásný šálivý sen jednoho utrápeného mužskýho tohoto světa.“

„ Drž si mě, líbej, tiskni a hlaď. Můžeš se přesvědčit, že nejsem žádný přelud, ale chvějící se zhmotnělé štěstí přimknuté v tvé náruči. Ano, jen bojující se strachem ze zklamání, hladově sající proud tryskající něhy, lásky, upřímné vřelosti. Děkuji tisíckráte bohu, že jsem se překonala a poslechla ten záhadný hlas, ženoucí mě do těchto prostorů. Ano, děkuji všem mocnostem, které oslepily můj zrak tou jasnou modrou září hvězdy, která zchromila můj další krok a já, já prostě musela vejít...“ zvedla ke mně štěstím uslzené oči a já směl poprvé políbit její žhnoucí sametové rty.

Naše těla, duše, byly naplněny těmi nejkrásnějšími tóny světa. Již dávno jsme na parketě tančili sami, již dávno jsme zůstali v lokále jen s trpělivou barmankou, která moc dobře věděla, co se v nás odehrává. A my byli odtančeni daleko, předaleko z reálného světa. Nebrali jsme na vědomí mimo sebe vůbec nic, až náhle moje snová láska malinko procitla z poblouznění…

„ Drahý, venku se probouzí nový krásný den a já, já musím jít do své postýlky dosnít svůj sen o tobě, o nás...“

„ Ale…“ vyhrkl jsem přímo zděšeně.

„ Nechci, ale opravdu musím…“ povzdechla hluboce.

 „ Chceš-li zítra, vlastně už dnes, budeme v našem sladkém tanci  pokračovat. Já, já, ale opravdu musím...“ omlouval se její hlas a my jako děti ráje vyšli ven do svěžího čistého jitra, pevně se držíce za ruce.

„ Drahý můj…“ šeptly rty a krok se zastavil a její tvář se místy leskla pramínky slz a rty se jí silně chvěly...

„ Neopouštěj mě ještě, já...“
“ Děkuji ti za dnešní zázrak. Děkuji tobě i bohu za toto úžasné setkání, za tento živý sen ještě krásnější noci. Ale i za tak překrásné jitro, které z mé paměti nikdy, nikdy nevymizí. Já...“ dlouze mě políbila na rty, její tvář znehybněla před tou mojí, jako by si chtěla můj obraz na věčnost uložit do paměti a já se utápěl v jejím čistém, posmutnělém pohledu dovolujícím mi vstup až do hloubi její překrásné duše. Naše ruce se naposledy spojily, naposledy vtiskly svůj slib věčnosti. Pak se mi pomalinku vysmekla, prudce se otočila a vběhla na vozovku…

 

Do prvních nesmělých ptačích trylků náhle zaburácel motor vozu, který vyletěl z boční ulice. Denisa nestačila ani vykřiknout!

Tupý úder, který vymrštil její tělo do prostoru, se mi zaryl až do morku kostí a než jsem se vzpamatoval, ležela už zase bezvládně u mých nohou.

 Ptáci za pár vteřin zase začali stydlivě ladit své nástroje a já tam stál jako omráčený, najednou tak zoufale sám, bezradný a vůbec nic nechápající…

 „ Nééé!“ náhle zaburácelo ve smrtelném strachu mé hrdlo. Padl jsem bezmocně na kolena...

 

Na stříbřitě se lesknoucích šatičkách hned na třech místech součastně se zlověstně začaly pomalinku rozvíjet rudé, horké květy...

Okolní svět se pomalinku roztáčel do šílené rotace a mé zděšené srdce snad přestalo i tlouct. Vzal jsem její hlavu do dlaní a má mysl pořád ještě nebyla plně na příjmu.

„ Proč musel… proč musel nastat takový konec naší lásky?“ zašeptaly nechápavě její rty a slábnoucí hlas se ke mně prodíral jakoby skrze hustou mlhou. „ Proč, proč se to muselo stát...proč?“ šeptala se stále větší námahou.

„ Nééé! Pro boha, nenechávej mě tady, prosím, samotného...nééé! Né, né...já už nechci, já už bez tebe nemůžu…!“ plakala moje duše.

„ Miluji tě...a nikdy nezapomeň na náš krásný první i poslední společný tan...tan…tanec…“

„ Néé! To nesmíš, to nemůžeš...!“ …neslyšela již mé zoufalé volání...jen lehký stisk její stydnoucí ručky, který mi věnovala z  posledních svých sil…na věky...naposledy se její rty smutně usmály, naposledy její pohled zaostřil můj zoufalý obraz a pak...pak, pak již na vždy znehybněl...

 

Okolní svět se proměnil v jednu bíločervenou skvrnu, kterou jsem zoufale drtil ve své náruči...

 

                                                                                                                                    ***

                                                                  

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Quotidiana (Občasný) - 30.3.2007 >

odkaz na Tvé stránky byl odstraněn - upozorňovala jsem tě na to už jednou. Ve svých příspěvcích mohou na stránky odkazovat jen autoři, kteří na svých stránkách odkazují na totem.

 

jinak si můžeš odkaz dát do svého profilu jako web autora a vložit ho do "webů"


<reagovat 
army of me (Občasný) - 1.4.2007 > těším se, až někdo napíše o ženské ješitnosti :-)

ale k dílu:
nudilo mě to, asi ve čtvrtině jsem sjel rovnou k závěru, ten mě utvrdil ve správnosti rozhodnutí vzdát to, nestálo by to za ten čas
<reagovat 
Bílý Tesák (Občasný) - 2.4.2007 > o ničem
Body: 2
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 3.4.2007 >

Mně to taky nudilo. Říkáš stokrát vyřčený omletým zopůsobem, bohužel.


<reagovat 
geper (Občasný) - 2.4.2007 > army of me a Bílý tesák - já to vzdávám, pochopil jsem že trefit se do vaší chuti nebude tak jednoduché...
<reagovat 
 army of me (Občasný) - 5.4.2007 > geper> to je ale blbost přece! místo toho, abys psal dál a zlepšoval se, to raději hned vzdáš, jo?

...teda doufám, že jsem tě jen blbě pochopil
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter