|
| |
 |
|  |
Poprvé když jsem tě uviděl, dal jsem ti jméno- Hédoné.
Hédoné kvůli tvým očím, Hédoné kvůli tvému hlasu, Hédoné kvůli tvým dlaním, Hédoné kvůli tvým vlasům, Hédoné kvůli ňadrům, která mají zůstat zahalena, aby pak mohla propuknout… Hédoné.
Hédoné pro výraz v očích, když jsem se tě dotýkal a tys nic necítila, Hédoné pro vítr ve vlasech, když jsi tančila a já tančil vedle tebe, Hédoné pro naději, se kterou ses modlila, Hédoné pro vášeň, s níž jsi věřila… Hédoné.
Celé dny jsem trávil vedle tebe, večer vedle tebe uléhal a ráno se vedle tebe probouzel, nemohl jsem se nabažit pohledu na tvou krásu, Hédoné, tys o mně nevěděla, necítilas mé pohlazení, neoplácelas mé polibky, nevědělas nic o zoufalství, o té beznaději a vzteku, že ačkoliv jsem vedle tebe, nejsem s tebou.
Hédoné pro pláč, který nepropuká, Hédoné pro oheň, který mě nemůže spálit, Hédoné pro bolest, kterou chci cítit, Hédoné pro zvuk slova samého… Hédoné.
Byla jsi čistá.
Ještě pořád ses mohla točit v bílých vlajících šatech, dokud jsi neměla pocit, že se ti rozskočí hlava, a pak se zastavit a sledovat, jak bezhlavě krouží svět v tvé hlavě, vychutnávat si tuhle k zešílení nádhernou hru.
Hédoné, chci s tebou být,chci tě hladit, cítíš to? Dny, týdny, měsíce jsi to necítila, nikdy jsem si nezvykl. Nebyl to nezájem, jen nevědomost, a já ti to nikdy nevyčítal.
Toulal jsem se bezcílně v tvé blízkosti, věděl jsem, že dokud budeš nevinná, nikdy se k tobě nebudu moct dostat.
Proklínal jsem Boha za to, jak moc jsi přesvědčená o jeho blízkosti, ačkoliv on ti nikdy nebude tak blízko jako já.
Žárlil jsem na něj, protože si tě nevážil a tys ho přesto pořád následovala.
Proklínal jsem sebe, protože já, bezcitný, jsem začínal cítit, vnímat, celé věky jsem neplakal a najednou nemůžu přestat… Horké, krvavé slzy, které při dopadu tak protivně a vtíravě zasyčí…
Odejdu, Hédoné.
Nemůžu s tebou dál být, trápím se. Já, nedotknutelný, trpím. Já, nesmrtelný, toužím zemřít. Já, krutý, toužím po doteku konečků našich prstů,já,…, se ztrácím…
"Hédoné.
Má krásná Hédoné, odcházím.
Milá, šťastná, nevinná, čistá Hédoné, musím tě opustit, protože jinak opustím sám sebe.
Zbožňuju tě, Hédoné, naposled šeptám své vyznání, i když mě neslyšíš a nemůžeš slyšet.
Procitni, Hédoné, usměj se, aspoň otevři oči, Hédoné, nespi, když odcházím.
Pohlaď mě, Hědoné, pro všechno na světě, aspoň jednou se mě dotkni, Hédoné, vnímej…"
Nic. Vypadáš, jako bys spala, ale ne, ještě jsi trošku vzhůru. Naposledy tě políbím a už nikdy tě neuvidím. Tak jsem se rozhodl.
"Sbohem, Hédoné," dotkl jsem se tvých rtů a opět se nedočkal odpovědi.
"Miluju tě, Hédoné, víc než cokoliv," zašeptal jsem a otočil se k odchodu. Už nikdy víc…
"Neodcházej," vydechal potichoučku.
"Hédoné?!" trhl jsem sebou. "Hédoné, tys mě slyšela? Hédoné, lásko moje, řekni něco," přiklekl jsem k posteli a políbil ji do dlaně. Prsty mi přejížděla po obličeji.
"Škrábeš," zavrněla jakoby ze sna.
"Hédoné, víš, kdo jsem?"
"Athanatos. Nesmrtelný."
|
|
|
