Zdál se mi sen,
že změnil se svět
že je dnes den,
jak z růže květ.
Že slunce svítí
dnes nějak jasně,
na louce roste kvítí,
a na Zemi je krásně.
Viděla jsem modré nebe,
viděla jsem krásu,
viděla jsem v něm lásko tebe,
a v tobě svoji spásu.
Oplýval si city a něhou,
hladils mne a něžná šeptal slova
a s každou tvou větou
jsem se chvěla zas a znova.
Slyšet více jsem vět chtěla
a cítit tvoje doteky
a vnímat vůni tvého těla
už navždycky – navěky.
Ležím v trávě a oči mám zavřené,
cítím tvé dlaně, jak dotýkáš se mně.
Cítím tvé polibky,
tvé horké rty,
které mi říkaly,
že pravý jsi ty.
Otvírám oči
a vzhlédnout chci do nebe,
vše kolem se točí,
já nevidím na tebe.
Otvírám oči a budím se ze sna,
už skončil se ten krásný sen,
ta realita je opravdu krutá – děsná,
a vzpomínky , kdy milovala jsem.
Ty jsi mě opustil, lásky mé ses vzdal,
zkrátka sis odešel a kus srdce s mi vzal.
Snažím se neusnout, nechci už spát,
ať se mi nezdá, jak lhals mi, že mě máš rád.
Už nechci vnímat stesk a pořád se trápit,
chci už jen zapomenout a znova zas začít.
Chci zapomenout na to, co kdysi bylo,
chci ukončit navždy mé sny.
Po tom, co v paměti zbylo,
vymazat společné dny.
|