Sobota

(16.8.2007)

Jako každou sobotu,
stáli v oknech kuchyně.
Mrholilo, kouř se nudil,
podzimní déšť mazal šminky
a na sporáku chladla polévková tůň.
Zkrátka,
nic než tichá
domácnost.

Jako každou sobotu,
pozorovali svět cementové plástve,
ze své vlastní buňky,
toho odhlučněného kumbálu,
který povstal z lopoty
biomechanických včel.

"Trubky hřiště kvetou," řekla ona.
"Jednou tam dole ze rzi vzroste les," pronesl on.

Výfukové víly - vajgly v pláči kanálů,
ibišek v truhlíku pozbyl třetí rozměr,
stal se nukleárním stínem na zdi,
bez požehnání,
bez polibků usmolení.

"Jak dlouho už nám nejdou hodiny?" zamyslela se.
"Od minulé středy?" olízl si rozpraskané rty.
"Jestli přijde zítřek, vyhodím je do smetí," zamračila se.
V troubě zhasla žárovka
a sobota se pozvolna dojedla,

jak sváteční
oběd.