Barevným dlážděním z listí vstupuji do chrámu, kde nikdo Bibli necituje, nečte se z Koránu... Má svatá kniha soukromá spočívá v nitru lehce, mozaika svářících se pocitů prostého veršotepce.
Dech toužícího milence ukryl se tajně do vánku, rozčesal něžně za šera milion plavých copánků, pak vzbudil spící jednorožce, nahnal je do obory, čaroděj lektvar vykouzlil z kořene mandragory...
Stříbrný poutník v náručí ševelícího ticha tuší,že času navzdory Bohyně v kameni dýchá... Sem moje srdce směřuje, tak jako včely k úlům, jsem sama sobě Pýthií a les mé orákulum.
Kolena tady nezebou, netísní žalmů pláč... já šeptám tiše "Matko má" - - nikoli "Otče náš..." Pro Jeho slávu stovky let zmíraly světice, pro lásku k Matce-Bohyni planuly hranice!
Však dobře vím,že i když zbraň strašná je lidská pýcha, v té dnešní noci stříbrojasné Bohyně v kameni dýchá...
|