Houfy jdoucí alejí japonských třešní už nepřemýšlí, jak může svět vypadat růžově a už vůbec je neznepokojují pokácené vůně starých lip. Na čtyřech kolech, vezen tunelem sklánějících se dřevěných rukou, co lžou na první pohled, čekám…
…abych za okamžik zkusil konec JéeFKá.
Tenkrát nestihl pohladit struny, aby se okolo vznášely narůžovělé noty s plným bříškem nemluvněte. Mrtvolné ticho by mohlo radit, čemu je podobné čekání na odříhnutí po mléčném obědě. A stejně se našli ti, co skrze klíčové dírky nevěřili v dětskou pornofonii.
Místo klíčů vytahovali pomačkaný obraz bankovek.
Pomalu schnoucí zelená česká srdce nejsou ve frontě na žampiónovou pizzu žádána. S proutěným košíkem co na dně zeje prázdnotou toho tolik víme o těch těžkých houbách rostoucích na letištích, kam nikdo nikdy nepřistál. Přitom si stačí vylítnout jednou do města s botičkami na každé z nohou
- na truc policii.
Přestože abstraktní pusinky ve tvaru kosočtverců lítají vzduchem. Připojeny na starý ohraný gramofon. Skřípající jehlou přeskakují vyšlapané stopy, aby mohli říci, že se neopičí po dávno odvátých časech na bedrech růžolících okvětních lístků odnášených z teplých krajin do tichozemě snů
- mých.
S kudlou v zádech a hebkou černou rukou na její rukojeti. |