Kodýtek. Fragment

V R.

Obcházel po náměstí. Už aspoň potřetí. V Chlazených kuřatech neměli ve výloze nic. V Železářství motyku, pracovní rukavice, vrtačku, kolo vazacího drátu a kráječ na vejce. V Klenotech tikalo miliony hodinek, odměřovaly čas, který nikomu nepatří. Nakonec se zastavil na rohu u Rybárny. Udělal skoro předpisové vpravóvbok, pustil se uličkou strmě stoupající od náměstí k hospodě Na Špici. Asi v polovici se zastavil před Obchodem s vlnou a pleteným zbožím. O dlažbu zazvonil kdovíodkud zatoulaný javorový list a za chvíli se přičinlivě rozklinkal i zvonek nade dveřmi krámku. Příliš přičinlivě, o půl doby dřív, než dotlačil kliku dolů, o dobu dřív než se dveřmi vstoupili dovnitř.

Když vycházel ven, měl v ruce měkký balíček ve smetanově bílém balicím papíru. U nejbližšího koše se zbavuje papíru a vybaluje pestrou podzimní šálu. Ručně pletená, říkala ovčí babička v krámě. Na jednom z konců šály cedulička: Kristýna Jana D., 9. av., Boston. Šála voněla trochu po létě a po melounu a hladila tvář.

V Bostonu

Veliké město. Devátá ulice chyběla, nebyla za osmou, nebyla před desátou. Dlouho bloudil a ptal se strážníků a ptal se jejich koní a nikdo neznal devátou ulici, nebo spíš odvraceli tvář, jako by nebyl. Unavený vešel do kafé a nechal si svařit víno. Na záchodek se šlo dlouhou chodbou. A na konci chodby byla. Devátá ulice, táhla se do dálky. Nevrátil se zaplatit, ale co – nechal tam i kabát, ani ne moc nošený, ten dluh jistě zapraví. Bál se, že by mu ta ulice mohla zase zmizet.

Pak schody nahoru a nahoru a ještě výš, zadýchal se do třetího patra. Dveře, dveře, tolik dveří. Zaklepal.

Přišla otevřít. Přál si, aby to byla ona. Ve vlasech se jí uhnízdilo oranžové slunce. Čekala jsem, kdy přijdeš, řekla. A tak to snad byla ona a šála byl její vzkaz. Po tváři jí sklouzla slza ve tvaru melounové pecky. Kodýtek Frank, řekl Kodýtek a natáhl ruku. Kristýna, Jana, řekla Kristýna Jana a natáhla obě.

V Bostonu

Nalila čaj. Hřál si ruce o hrnek a poslouchal, ji jak mluví. Možná pletla páté přes deváté, nevěděl, její hlas hladil a hřál, hřál a hladil. Pořád se musel dívat na ty vlasy. Kristýna vyprávěla příběh. Jana poslouchala s ním a jen tu a tam jí do něj skočila s drobnou retuší. Bylo to dávno, někde v poušti.

- Kdo jsi?

- Jsem tvá hodná teta a prodávám tu jedovaté nanuky, ber Kristýno, ber a jez.

- Ale vždyť jste právě řekla –

- Mlčela jsem jako zařezaná, jsem němá!

Pak začaly pršet žáby. Pořád se musel dívat na ty vlasy.

Bostonské pití čaje

Místo dalšího čaje ho vedla k posteli –