|
|
|
HVĚZDNÁ PĚCHOTA Autor: Sionna_V (Občasný) - publikováno 11.4.2002 (00:29:25), v časopise 3.5.2002
|
| |
Hvězdná pěchota
Přiznám se, že kritika na tento film ve mně zanechala pocity téměř tak podivné jako dílo samotné. Divila jsem se s jakou mírností a dokonce i chválou pan Hoffman hodnotí cosi, co by se dalo shrnout do jediného slova, které však patří spíš do slovníku milovníků tohoto díla. Přiznám se ještě k jedné věci, a to ke své naivitě: prvních dvacet minut jsem doufala, že je vše zdařilou parodii, pravda hrubšího zrna, ale snad s o to inteligentnější zápletkou. Dalších dvacet minut jsem doufala již mnohem méně, avšak neztrácela jsem naději, dalších dvacet minut jsem již nedoufala vůbec a zatím co se mi s každou další minutou po čele spouštěly kapky studeného potu, doufala jsem již jen v to, že právě toto je minuta poslední (nikoli má, ale stále ještě přeživších hrdinů). Je pravdou, že nejsem velkým příznivcem sci-fi žánru, ale vzhledem k mé lásce k filmu předpokládám, že jsem schopna ocenit dobrou práci, kvalitní herecké výkony nebo zajímavý příběh. Bohužel, u Hvězdné pěchoty dle mého názoru nebylo, co oceňovat. Kritik chválí skvělé zvláštní efekty a počítačovou grafiku. Právě FX práci já osobně považuji za jedno z největších umění, co se vizuálních prostředků týče. Musím uznat, že filmoví brouci byli provedeni s vrcholnou profesionalitou a byla jim věnována zjevně péče dokonce větší než dokonalým účesům sexy bojovnic. Na druhou stranu, za téměř sto miliónů dolarů, které tyto efekty stály, by bylo ostudou něco podobného nezajistit. ,,Digitální brouci obřích rozměrů jsou jako živí!" Opravdu? Bojím se, že pan Hoffman se v hodinách biologie věnoval něčemu zcela jinému než výkladu. Počítačoví brouci nejsou stvořeni k tomu, aby působili jako brouci, ale k tomu, aby byli děsiví, odporní a nechutní zejména. Již jedna z úvodních scén, v níž studenti pitvají asi tak dvoumetrové drobečky, vážně ohrozila mé zažívání a věřím, že jsem nebyla sama. Nebo to snad byl účel? Nejspíš se jednalo o pokus o rekord v největším množství ukázaných vnitřností na minutu. Myslím, že režisér Verhoven opravdu neměl rád laboratorní práce. Jak se říká, člověk si zvykne i na rakev a tak jsem fakt, že se barva mého obličeje v pravidelných intervalech měnila, postupem času vstřebala a časem dokonce přestala počítat mrtvé, zmrzačené, zohavené, vraždící i vražděné. Pokus o silný příběh se sice upřít nedá, ale nepřikládala bych mu jistě takovou váhu. Vše je příliš povrchní a zjednodušené. Pan Hoffman chválí, jak tvůrce skvostné skloubil ,,chlapácké patetické válečné filmy, seriály o lásce pro mladé, válečné týdeníky a náborové filmy amerického námořnictva." Já se však ptám: je vůbec možné tyto žánry skloubit? Pakliže ano, pan Verhoven nám skvěle předvedl, jak se to dělat nemá. Osudům svých krásných hrdinů s thymolinovým úsměvem násilím vtiskl rozměr Severu a jihu, což jaksi neladí s prostředím připomínajícím chvílemi studio britského televizního seriálu Červený trpaslík. Charaktery jsou naprosto hladké a jednoduchoučké, což je však nesporným kladem pro toho, kdo si chce film opravdu vychutnat - když si chci užít pohled na to, jak statečný voják rozstřílí tu hnusnou příšeru na oslizlé cucky, kdo by měl čas se starat o to, co mu kdy běželo, (kromě vichru savany) hlavou! Ženy jsou ve filmu emancipované, jak píše kritik. Záleží ovšem na tom, jak v čem. Abych tak řekla, jsou dost emancipované na to, aby s kolegy z armády sdílely sprchy (divák znavený litry krve se potřebuje odreagovat při pohledu na něco ladnějšího než jsou kupy lidských torz.), ale hrdinka s nejvyvinutějšími...vlohami k samostatnosti a tvrdosti, šlachovitá kráska s čelistí i úderem Arnolda Schwarzenegera neváhá následovat jako pudlík svou tajnou lásku od střední školy až do výcvikového tábora a dokonce na vzdálenou planetu, kde se ve jménu lásky nechá propíchnou jedním z oněch zlých přerostlých chrobáků. Nejspíš je to test diváka, jestli pod náporem nekonečného vraždění neztratil zbytky citu a reflex pláče. U mně toto dílo vyvolalo pouze reflex dávicí! Nejspíš jsem jedním z těch ,,filmových hnidopichů", pro něž by měl být tento film podle Tomáše Hoffmana ,,pravým rájem". Pro mne byl však spíš peklem. Je to jistě tím, že nejsem tak otrlá jako profesionální kritik, který toho viděla za léta zkušeností mnoho a něco z toho se možná i přiblížilo, či dosáhlo uměleckého zážitku, který jsem si odnášela po zhlédnutí Hvězdné pěchoty. Abych však stále neodporovala: Ano, levní herci podávají levný výkon. Ano, film je prosáklý kýčem, vlastně by měl být ve slovníku uváděn jako příklad k významu tohoto slova. Také by se však uplatnil pod titulem nechutnost, zvrácenost, imbecilita, šílenství (zde by se spíše uplatnil Mr. Verhoven), naprostá ztráta času, plýtvání penězi. Jistě, film je paradoxní, ovšem v tom, jak levný výsledek může přinést tak drahá investice. Na závěr si dovolím pár přiznání: patřila jsem k oné hrstce hlupáků, kteří ,,hledali logiku tam, kde nemá co dělat." Jestli tento film postrádá logiku, postrádá snad i myšlenku, kterou jsem se pokaždé, když jsem z obrazovky otřela brouka, vojáka nebo jen nudný krvavý flek, snažila najít. A na úplný konec přiznání ze všech nejhorší: S Hvězdnou pěchotou jsem se rozloučila předčasně. Pravda, pouhých (dle odhadu) padesát, šedesát mrtvol před koncem, ale přece! Na rozdíl od mnoho jiných okouzlených diváků, kritika Hoffmana nevyjímaje, jsem se během filmu nebavila. Toto dílo my nedalo pocit uspokojení z příjemně strávené hodinky. Dalo mi však něco jiného: Konečně vím, jak se Jaroslav Dušek cítil ve filmu Pelíšky při testování hry ,,Vyděržáj pijaňjér!".
|
|
|