Kůň

Po hlavní ulici jedné New Yorské čtvrti se procházel kůň. Minulý týden se po stejné ulici promenádoval nahatý exhibicionista, takže zde byli na abnormály zvyklí.Téměř nikdo mu nevěnoval zvýšenou pozornost.

      Před školou stál hlouček lidí a kouřili, což bylo na této škole téměř normální. Kdyby jsme měli potřebu přiblížit se k této skupince blíž, ucítili by jsme pouze marihuanový dým a slyšeli změť vulgárních výrazů.>Ty vole, tam de kůň!< vykřikl najednou zdredovaný mladík, který měl právě jointa. Říkalo se mu Koudy. Ostatní propukli v hlasitý smích. >Minule viděl růžovýho slona,< smál se potetovaný mladík po Koudyho pravé ruce, >já mu řikal ať nehulí!< Koudy jakoby neslyšel narážku na svojí osobu.>Ale von tam fakt je! čumte!< ukazoval směrem na koně.

     Koně nemají lehký život. Obzvlášť ne po té, co se v klidu pasete a najednou se vše kolem vás smrskne do malilinkaté částečky prachu a vzápětí roztáhne do velikosti paralelního vesmíru a vy, jakožto kůň, se nestačíte divit. Kdyby kůň znal zákony teleportu a teorii trhlin v časoprostoru, mezigravitačních polí a světelného rozkládání molekul, nepřišlo by mu nic zvláštního na tom, co se stalo. Ale jak jistě víme, kůň žádné teorie nezná, jelikož fyzice nerozumí, a jeho myšlenková rovnice vypadá asi takto: zeleň = strava. Klisna = pokračovat v rodu. Nebezpečí = utíkat. Na tuto situaci by se asi nejvíce hodilo poslední řešení, ale protože byl kůň zmatený, nevěnoval instinktům sebemenší pozornost. Stejně by mu byly na nic v tomto světě, kde neexistuje zeleň, ve světě plném podivných šedivých skal s pravidelně rozmístěnými průhlednými dírami,

zvířat kterým se kouří ze zadní části těla a svítí ze přední, která na vás ještě na víc troubí, a dalších, dvounohých zvířat. Ta byla pro koně obzvlášť záhadná. V minulosti jich pár viděl, ale žádná se nepodobala těm, které se k němu právě blížila.

     >Neměli bysme se vrátit do školy?< zeptal se Koudyho ten potetovaný, říkejme mu Koleno, tak jak mu z bůhvíjakého důvodu říkali všichni.>z toho bude průser!< Ale Koudy byl myšlenkami někde úplně jinde. Měl na tváři podivný záhadný úsměv, který zřejmě naznačoval, že jeho zakrnělé,málo používané mozkové buňky vyplodily nějaký, zřejmě geniální nápad.

>Ne, to nebude průser.< pokračoval Koleno nedbaje kamarádova výrazu. >to bude mega průser!< ale pak i on na něco přišel. >hele, <začal pomalu, jakoby ani jemu samotnému nápad ještě zcela nedošel. >co takhle toho koně chytit, a prodat? to by byly dost šílený prachy, ne?< To se dalo čekat. Koleno byl známý svým dokonale vyvinutým finančním myšlením. Dokázal cokoliv v bravurně rychlém čase přepočítat na peníze, přestože v matematice patřil mezi podprůměrné studenty. Trochu paradox. Byl tak nadšený vlastním nápadem, že ani nezaznamenal, že Koudy na koně vysedl.

     Jestli věřime v boha, mohli bychom to na něj klidně svézt. A jestli ne, tak v tom byl nejspíš osud.Ale nikdo nedokázal zabránit tomu, že se to stalo zas.

      >Tak si to schrňme,< povzdechl si strážmistr. >On na toho koně nasedl,< poslední dvě slova obzvlášť zdůraznil, >a prostě zmizel?< podíval se Kolenovi přímo do ještě teď vystrašených očí.>A můžete mi říct, kde se tady ten kůň vzal?<

       Byl večer. V lese se postavě po několika hodinách podařilo rozdělat oheň. Teď u něj seděla, a přemýšlela. Nevěděla kým je, ani kým byla, pamatuje si jen pád z koně.

      Po půl roce byl případ odložen, ale strážmistrovi pořád nedal spát. Někde přeci musí být vysvětlení. Přece nemohl jentak zmizet? Několik lidí onoho koně ten den zahlédla, ale dnes se nedá nikomu věřit. Třeba ten kluk utek, a ostatní ho krejí. Nebo ho ta jeho nedůvěryhodná partička zavraždila. Třeba ho strčili ze střechy, nebo se pomlátili. K tomu by se přeci nepřiznali. Ale už je to půl roku........Kde je pravda?