slyším zpěv Biancy,

tu krásnou melodii

z vesmíru

při které

se vždy rozpláčeš,

a v nehnutí,

polykáš všemožné barvy,

ach ty chvíle před zrcadlem

a pod postelí,

kouř z komínů vniknul do tvého stínu

rozdvojuješ se a mírně mi naznačuješ,

že mám odejít,

a já tě pozoruji klíčovou dírkou 

jak klopýtáš ve své samotě,

a přemítáš, jak přežít další  den bez léku,

který ti předepsal doktor

odnaproti