Poskládat slůvka v dlouhou řádku,

múzou být políben jak na začátku,

kdy rým byl neznámý pojem,

já a verše psát – cha, bláznivý dojem.

Den šel za dnem, letěl čas,

já životem tápal, bloudil zas,

slézal hory trápení, údolí ztrát,

přeplul moře nadějí, začal se bát.

Ta obava co byla předtím ničím,

bránila mi co cítím nahlas říci,

pocity, dojmy, všechna citů slova,

zůstala schována a přibývala nová.

Slova jsou slabik a písmen shluk,

abstraktní jak napnutý Amorův luk.

Kolik váží těch nevyřčených nic?

Nulu, gram, tunu nebo ještě víc?

A já náhle pocítil to pomyslné závaží,

já myslel, že slova uvnitř nic neváží,

až jednou ohlédl se za iluzí zpět,

uviděl hloubku svých stop pod tíhou let.

Začal jsem tryskem běžet vpřed

a nechtěl se sám za sebou ohlížet,

věřil, že rychlé střídání obrazů života,

dodá otiskům mělkosti a zmizí nicota.

Ten úprk trval snad celý věk,

v něm nenašel jsem ten pravý lék,

tak zastavil jsem rozhlédl se kolem sebe,

opět uviděl trávu, slunce, modré nebe.

Bylo to jak z očí spadlý závoj,

jak ulevit nitru, já dostal nový náboj:

Slabiky do slov dát,

slůvka v celou větu,

věty do řádků poskládat,

poznat, že rýmů není proč se bát,

zkusit své pocity sdělit světu,

nad chválou se pousmát,

z kritiky si nic nedělat

a s úsměvem si říci

„…hleďme na poetu…“