Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Poezie
 > Poezie
 > Klasické verše
 > Básnické slovo
 > Všehochuť
 > Teorie poezie
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Nekrolog k úmrtí úmrtí
Autor: swedish_nigg (Občasný) - publikováno 29.11.2007 (14:38:08)

 

 

 

 

 

 

NEKROLOG K ÚMRTÍ ÚMRTÍ

 

 

Kdo zemře, uvolní své místo na slunci jinému. Když zemře autor, kdo z jeho smrti těží? Je to čtenář, právoplatný nástupce, jehož zrození „musí být zaplaceno smrtí autora“?[1] Je to literární dílo, parte zvoucí do krematoria? A nebo je to ten, kdo se na pohřbu směje naposled?

 

 

 

I - Náš zákazník, náš pán.

 

Z ryze spotřebního hlediska není proklamace typu autor je mrtev zdaleka tak šokující, jak by se mohlo zprvu zdát.

Dnes a denně obědvám v rychlém občerstvení a přitom nevzdávám před ani po konzumaci díky kuchařovi, demiurgovi s bílou kápí - autorovi. Ohniskem mého zájmu je produkt, který zde přede mnou je na talíři proto, aby ukojil mou potřebu hladu. Během tohoto způsobu stravování si mohu dlouhou chvíli krátit čtením. Dokonce k tomu mohu číst poutavý román, kde se právě líčí postup přípravy jídla, které v dané chvíli inkorporuji. Aby absorpce byla úplná, mohu si nakonec otřít ústa do přečtené stránky a tím posvětit její účel pro mne na druhou …

Myslím, že není těžké představit si způsob čtení, který tu paroduji. Výše uvedený konzument má ztělesňovat cosi jako spotřební čtení, které text neuchopuje jako svébytnou entitu, tedy jako něco, co nabývá smyslu pouze, pokud tomu dovolím, aby se konstituovalo na základě své přirozenosti. Výše uvedený konzument se dopouští základního omylu, neboť čtení jednoduše směňuje za spotřebu. Charakteristickým rysem takové spotřeby, jednoho ze základních ekonomických procesů, je, že se za prvé uplatňuje v ryze světské rovině směny něco za něco (např. kniha za peníze) a za druhé, že redukuje autorství na jeden z mnoha činitelů výroby. Kdo zaujme tento postoj i na sféru literatury, ten potom deklasuje autora na výrobce a umělecké dílo na výrobek.[2] Z utilitárního pohledu je autor mrtev už proto, že se jím ani nemohl stát, neboť autor je mimo jiné ten, jehož autonomie vychází z díla. Ten, kdo konzumuje, se nestává čtenářem, protože se jím ani stát nechce a protože ruší nezbytnou svébytnost literárního díla, jež vstává z popela[3] s každým dalším čtením. Výrobek totiž zaniká ve spotřebě a s ním i poukaz ke svému původci.

Vraťme se ke spotřebiteli. Domnívám se, že má do jisté míry co do činění s konceptem dobového čtenáře, s konceptem, který k textu primárně přistupuje jako k dokumentu o dobovém „kulturním kódu“, jímž kdysi komunikovali reálně existující, empiricky doložitelní čtenáři. Tento koncept Wolfgang Iser odmítá jako nevyhovující také proto, že poznatky, které bychom díky němu mohli získat jsou nám dostupné pouze a jenom prostřednictvím textu, nikoliv jako bezprostřední výpověď, ale jako do značné míry nevěrohodné svědectví. Ovšem právě v oné míře nevěrohodnosti spočívá to, oč tu běží, poněvadž ona je esencí toho, co při aktu čtení vzniká. Oproti tomu je každá spotřeba pravdivá, každá surovina v ní vydá svůj počet a my na ní můžeme uplatňovat nároky fyzikálního zákona o zachování rovnováhy. Kdyby psaní vskutku reflektovalo dobové konzumenty a nikoho jiného, nemohlo by se po něm do dnešních dnů nic zachovat, vlastně by jeho produkty musely být ryze organické a jako takové by sloužily k zúrodňování literární zahrádky, v níž se to, co je vypěstováno, také sní. Každá epocha by sobecky psala pro sebe a nebo ještě hůř, každý autor by psal do šuplíku svého jídelního stolu. „Maminka vždy ví, co je pro její děti nejlepší“, jinými slovy, hladový konzument většinou vždy ví, co jí, a když se ukojí, je spokojen, ale nic se nedoví. Pokud bychom tedy měli konceptu dobového čtenáře přiřknout aspoň nějakou úlohu, budiž, ať je nástrojem k odhalování dobových spotřebitelů.

 

 

 

II - První přijímání.

 

Choulostivým místem, na něž bojový pokřik smrt autorovi! patrně kdysi narážel, bylo snad cosi jako představa o posvátnosti psaní. Snad se nám podaří tuto představu alespoň v hrubých obrysech rekonstruovat.

V tomto pojetí, opačném vůči předešlému, je text spatřován především jako atribut tvůrce, jako atribut, který neodmyslitelně náleží majiteli. Jako by text byl výsledkem aktu predátora, který má moc osvojit si území nikoho svou nezaměnitelnou pachovou stopou. Kniha je potom příznakem spisovatele, který má moc vstoupit do literatury, čili do obecně sdíleného prostoru, a tam vytyčit oblast, jíž bude okolí svědomitě respektovat, kam může vstoupit jen tehdy, když vlastník svolí, jen tehdy, když host přijme stanovy z „boží vůle“ svého hostitele.

Tento postoj bychom mohli umístit do hierarchie posvátné a profánní roviny. Čtenář je laikem, který k textu přistupuje s posvátnou hrůzou, neboť ví míň, než ví zasvěcený. Dílo je chrámem, do něhož je čtenář vpuštěn teprve poté, co absolvuje rituální očistu, aby se zbavil své pýchy, aby se mohl stát pokorným posluchačem slova, přicházejícího z neznáma, tj. aby mu neuniklo nic z čistoty orákula, jež rezonuje onou svatyní, jež je prostředkem poznání věštby, jež je sama prostředkem poznání… Pokud tu dojde k inkorporaci, jak je tomu například při eucharistii, jedná se jen o zdánlivou, symbolickou spotřebu, o stvrzení víry v nepřítomné.

Když přejdeme z roviny praktického náboženství blíž k literární teorii, mohli bychom s nadsázkou říci, že je toto pojetí výrazem adorace originality a čistoty, která tabuizuje jakoukoliv snahu o zpochybnění a pošpinění autorských práv. Věštbu nelze zrušit pozřením orákula. Ani tehdy, když fyzicky odezněla, ani tehdy, když se knihy, do nichž byla zapsána, vypařily jako pára nad hrncem, v němž měla být „uvařena“, ani tehdy, když pomřeli všichni pamětníci toho, že kdy byla pronesena… Autorství je jediné, autor je jediný, kdo zná svá slova dokonale, autor k nám sestupuje ze sféry posvátného, autor je jediný, kdo zná minulost (i budoucnost) svého díla, a proto je třeba poznávat nikoliv dílo, nýbrž jeho samotného, poněvadž jen v jeho světle se můžeme přiblížit dokonalosti jeho vědomostí o tom, co čteme.

Zastavme se u poněkud sofistikovanější metody, u estopsychologie, jíž její zakladatel, Emil Hennequin, definuje jako vědu o díle jako sociálním znaku, jako vědeckou kritiku o třech stupních. Prvním z nich je estetická analýza, zaobírající se emocemi, jež dílo vzbuzuje ve čtenáři. Druhá, psychologická, usiluje o rekonstrukci autorovy povahy, neboť „umělecké dílo je především znakem svého původce“,[4] což se projevuje především tam, kde autor přehání, v místech, do nichž autor tiskne pečeť svého ustrojení nejhlouběji. Třetí, sociologická analýza v podstatě spojuje předešlé stupně v jednotu na základě zákona identifikace: „Dílo bude míti estetický účinek jen na ty osoby, jejichž duševní ústrojí jest obdobno a podřadno (podtrhl M.P.) tomu, které sloužilo ku tvorbě díla a které z díla lze odvoditi.“[5] Avšak zde ještě práce kritika nekončí, aby své úsilí završil, musí „vzkřísit“ dílo v závěrečné syntéze, v níž dá zaznít[6] rekonstrukci autorova ducha i těla tak věrné, že bude mířit „až k nebesům, která se zrcadlí v jeho očích“.[7]

Odtud již věru není daleko k psychologizující kritice druhé poloviny devatenáctého století, éry pozitivizmu.[8] Jistě i tato éra měla své dějinné opodstatnění, přinejmenším jako jeden z podstatných podnětů, vůči nimž se vymezovaly avantgardní nálady, které spolu stály u zrodu literární vědy první poloviny dvacátého století, a nejen ty.

 

Mým záměrem dosud bylo názorně poukázat na bezvýchodnost a nebezpečí nadržování těm, kteří jistě mají na území literatury, svůj podíl, ovšem žádný katastrální úřad jim nic nedosvědčí, nevykazuje totiž mapy o parcelách na území nikoho. A přesto se o tento kontinent vedou stálé spory:

 

 

 

Intermezzo – Manifestace a dojemná vzpomínka na Hennequina.

 

„Nová doba! Host vyhazuje vrchního!“ vykřikuje postava filmu Věry Chytilové, jehož jméno je příliš dlouhé na to, abych mu zde v této větě mohl dát zaznít, ostatně „v tuto dobu ještě není možné tlumočit jeho výroky,“ komentoval komentátor komentář Velšského fotbalisty, jemuž se nezdařila útočná akce.

 

Stejně jako učit se cizím jazykům je výhodné, stejně tak je plodné míšení různých diskurzů. Když host, čili čtenář, vyhazuje vrchního, tedy autora, muselo mezi nimi nesporně dojít ke konfrontaci. Vzhledem k jejímu výsledku můžeme říci, že nebyli s to se shodnout na stejném kulturním kódu, takže pravděpodobně oba o něm měli jiné představy. Udržovat jediný diskurz, který nám zanechali otcové, odmítat cizí jazyky, to znamená také zacpávat si uši před výkřiky za okny probíhající manifestace. Míšení diskurzů je plodné,[9] je totiž dokonce podmínkou výroby, obzvlášť dnes, kdy není výrobku bez příměsí. Počet odvětví a s nimi i ingrediencí však nezadržitelně narůstá, a tak, aby vůbec mohlo dojít ke konfrontaci, ve které dvě strany alespoň rozumí tomu, že druhá nesouhlasí, musí tu být nějaké omezení. Míšení diskurzů je podle mého názoru plodné, pokud spoje mezi nimi referují o předmětu sporu, jímž je v tomto případě literatura, což je samo o sobě ještě příliš obecné. Buďme tedy konkrétnější, předmětem této diskuze nemůže být nic jiného než její předmětný pól – literární dílo, které celé diskuzi dodává smysl.

 

 

 

III - Zlaté tele.

 

Co se týče literatury, myslím, že se shodneme, pokud jako její zásadní póly vymezíme autora, čtenáře a dílo. Dosud jsme se potýkali s různými extrémními projevy víceméně antropomorfických tendencí, jež zvýhodňují buď autora, nebo čtenáře. Zbývá tedy třetí pól, který bych se měl pokusit uvést do extrému: Dílo, které bude vyhrožovat smrtí jak svému autorovi, tak svému čtenáři? Nikoliv až tak, něco takového přece může proklamovat jedině teorie, jež se po vzoru literárních převratů odhodlá svrhnout vládu dosavadního estabilishmentu revolucí,[10] jež se má zvrhnout v teoretický teror.[11] Nato již v tuto denní dobu nemám dost sil, a proto jen zbaběle odkážu k Maurici Blanchotovi.[12]

Ačkoliv se na první pohled něco takového, ač revolučního, může jevit zcela absurdní, myslím, že přijít to muselo, a pachatelem rozhodně nebyl jen Blanchot. Koneckonců pokud má tato abstraktní atmosféra, o níž mluvíme jako o literatuře, možnost k nám promlouvat jako literatura, objektivovat.se a přitom v plné síle, potom jí musíme dát prostě prostor, aby ho mohla naplnit. To u Blanchota znamená, zhruba řečeno, uvolnit v sobě prostor, který obývá naše já, vymazat v sobě jak toho, kdo čte, tak toho, kdo psal. Vymazat, znamená popřít v existenci, v individualitě, jíž se navzájem lišíme a konečně převést se jaksi na společného jmenovatele, který by nás spojoval a který musí být anonymní, abychom se do něj takřka vešli. Negaci čtenáře následuje afirmace jeho anonymního bytí. Připomíná to opět očistný rituál, avšak zde nejde o to být připraven naslouchat, ale zakusit. Dílo je u Blanchota jediným přístupem k esenci samotné literatury. Vidíme tedy, že jsme vsadili na správného koně. Je natolik extrémní, že ruší naše počáteční zadání, protože Blanchot nakonec ruší samotné literární dílo, které se v tom, k čemu nás přivádí, rozpouští a mizí.[13]

 

Ovšem jsou tu i, vzhledem k dílu, ohleduplnější koncepce. Za takovou považuji koncept implicitního čtenáře Wolfganga Isera. Přestože na první pohled odkazuje ke čtenáři, jehož extrémní polohu jsme vylíčili v prvním oddílu, nemá toho s empirickým čtenářem, jehož si běžně představujeme jako někoho, kdo má doma knihovnu, příliš společného. Tato Iserova koncepce klade důraz na text, ale nevylučuje ze hry ani autora, natož čtenáře. „Na rozdíl od zmiňovaných čtenářských typů,“ říká Iser, „se implicitní čtenář nezakládá na žádné reálné existenci, neboť ztělesňuje souhrn předem vytvořených orientací, které fikční text nabízí svým možným čtenářům jako podmínky recepce.“[14] Implicitní čtenář je „textu vepsaná struktura“. To znamená, že do díla bylo autorem vepsáno, jakým způsobem adekvátně naplňovat text specifickou zkušeností reálně existujícího možného čtenáře. Implicitní čtenář je hozenou rukavicí, založenou mezi stránkami knihy proto, aby k sobě přitáhla čtenáře, který knihu otevře. Implicitní čtenář je tak „člověkem bez historie, biografie a psychologie; je pouze někým, kdo drží pohromadě v jednom prostoru všechny stopy, z nichž je psaný text vytvořen“.[15]

 

 

Avšak nebudeme v právu, pokud bychom v Iserovi spatřovali jen toho, kdo nás vyvádí na důvěrně známé světlo světa z podsvětí, jež v sobě má cosi nedůvěryhodně extrémního. Poslechněme si pasáž z jiné Iserovy studie, překvapivě korespondující s Blanchotovým uvažováním: „Účinnost literárního textu je způsobena zdánlivou evokací a následnou negací (podtrhl M.P.) známého. To, co se zprvu zdálo být potvrzením našich předpokladů, nás nakonec vede k jejich zavržení a tím nás postupně připravuje na změnu orientace. A teprve tehdy, když předstihneme naše původní představy a opustíme úkryt známého, můžeme získávat nové zkušenosti.“[16] Tento pohyb probíhající v čtení Iser nazývá „kontinuální modifikací“, jež v principu spočívá ve střídání perspektiv, ve střídání afirmace a negace. Podobně jako Blanchot upozorňuje na nezbytný aspekt sebevymazání, čili oproštění se od předpojatých úsudků. Oproti Blanchotovi ale nedospívá až tak daleko, že by se dílo i s čtenářem muselo rozpustit v totální anonymitě. Pro Isera zůstává distance mezi čtenářem a dílem neporušená, čímž je zachována oboustranná autonomie.

 

 

 

Katarze – Kar po křtu.

 

Všichni tři – autor, čtenář i dílo – jsou mrtvi, byli dovedeni do extrému. Máme smutnit? Nikoliv! Nejsem tu od toho, abych soudil, který z nich vydržel svá muka nejdéle, nicméně každý z nich si sáhl na dno své rakve, každý musel, když chtěl obstát, bojovat až na krev. Proč by nemohla mít literární věda své hrdiny? Je patos škodlivý, nebo je projevem síly a odhodlání, které by nám mělo být vzorem. Koneckonců, hrdinové neumírají, to vidíme, a nyní sousloví obrátím, nejen v praxi, ale i v teorii, ve věčném návratu nejsvětější trojice. Tohle ale platí jen o těch, kdo byli bytostně konfrontační. Každá třecí plocha se může stát tématem nového diskurzu, který se nato stane mateřským jazykem pozůstalých, kteří opečovávají osvojené hroby svých blíženců ze zámoří, jejichž prvním a posledním postulátem bylo vždy implikované „post a avant“ - přes řeku Léthé, na jejímž břehu prodlévá  netrpělivý Diskobolos.

Ovšem na druhé straně musí stát i ti, kteří čas od času podobně jako Iser provedou revizi, která nespočívá ve snadném škrtnutí zbloudilců a šílenců, ale která jim mezi řádky, na území nikoho přiřkne, byť maně, místo alespoň in memoriam.

 
 
 
 


[1] Roland Barthes, Smrt autora (1968), přel. T. Jirsa, in. Aluze, 3, 2006.

[2] „Jediná cesta, která osvobozuje vyrobený předmět od služebnosti nástroje, je umění.“ (George Bataille, Teorie náboženství, in Prokletá část / Teorie náboženství, přel. A. Irmanovová, Hermann & synové, Praha 1998, str. 243.)

[3] Podobně: „Vysvobozuji tě, oběti,“ odříkává obětující, „ze světa, v němž jsi byla a mohla být redukována pouze do stavu věci.“ (G. Bataille, tamt., str. 254.)

[4] Emil Hennequin, Vědecká kritika, přel. F. V. Krejčí, nakl. Jan Pelcl, Praha 1897, str. 74.

[5] E. Hennequin, tamt., str. 74.

[6] Tzn. že kritik dílo, jímž se zabývá, vlastně přebásní v duchu autora. To je předmětem estetické syntézy, „roztroušené mezi analysami“.

[7] E. Hennequin, tamt., str. 95.

[8] „Je tedy logické, že v oblasti literatury je to právě pozitivizmus – ono shrnutí a završení kapitalistické ideologie – který přikládal největší důležitost „osobě“ autora.“ (R. Barthes, tamt.)

[9] „Teď již víme, že text není tvořen řadou slov vyjevujících jedinečný, svým způsobem teologický smysl (jenž by byl „zprávou“ Autora-Boha), ale je prostorem mnohých dimenzí, kde se snoubí a popírají různá psaní, z nichž žádné není originálem.“ (R. Barthes, tamt.)

[10] Revoluci, přecházející v teror, Maurice Blanchot chápe jako vhodnou analogii psaní, oba pojmy jako dvě podoby jedné „afirmace absolutna“ – anonymity. (Maurice Blanchot, Literatura a právo na smrt, přel. J. Fulka, in. Česká literatura, 2, 2004.)

[11] Názorný příklad: „Psaní je destrukcí každého hlasu i počátku. Psaní je ono neutrální, smíšené a šikmé, kde mizí náš subjekt, ono černobílé, kde se ztrácí veškerá identita počínaje tou, jež náleží tělu, které píše."“(R. Barthes, tamt.)

[12] Následující odstavec zejména viz. I. kapitola Esenciální osamělost in. Maurice Blanchot, Literární prostor, přel. M. Kohoutová a M. Pacvoň, Herrmann & synové, Praha 1999.)

[13] Zde teprve dochází, k obětování samotného díla: „Slavnost v omezené míře řeší trvalý problém, plynoucí z neschopnosti být člověkem a nebýt přitom věcí, uniknout hranicím věcí bez návratu k zvířecímu spánku.“ (G. Bataille, tamt., str. 261.) Oběť je stravována proto, aby nastolila smír mezi sférou posvátného a profánního. Děje se tak v okamžiku zapálení, okamžiku smrti a přechodu do „světa jiné spotřeby“, v němž se ruší řád reality na způsob sebeobětování moderního spisovatele, který psaním přestává být „subjektem, jehož by byla kniha predikátem: existuje pouze čas výpovědi a celý text je navěky psán tady a teď.“ (R. Barthes, tamt.) Dalo by se říci, že tu nakonec kroužíme kolem hromadné sebevraždy – kolem úmrtí celé literatury, na jejíž místo přichází psaní.

[14] Wolfgang Iser, Koncepty čtenáře a koncept implicitního čtenáře, přel. V. Vlková, in. Aluze, 2/3, 2004.

[15] R. Barthes, tamt.

[16] Wolfgang Iser, Proces čtení ve fenomenologickém pohledu, přel. I. Žáček.

 

 

 

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
kalais (Občasný) - 29.11.2007 > tisknu
<reagovat 
zase zkrvák (Občasný) - 29.11.2007 > minu
<reagovat 
Čtenář - 29.11.2007 > začnu
<reagovat 
rýp (Občasný) - 29.11.2007 > Já si to teda přečetl. Což je výkon, protože delší útvary píšeš hrozně. Opravdu. Spoustě lidí nevadí polystyren o karton, nehty o stěnu, fotbalový spolukomentář Táborského, ale já osobně tohle všechno protrpím, svaly ztuhlé, oči přivřené, jako by to byla injekce do řiti, ne pár postřehů ohledně čutání do meruny. No nevadí, zachrání to obsah, že, autor není žádný blbec.. Naneštěstí celý text není plný logických smyček, protože je nedomyšlený. Naneštěstí, protože domyšlený by nevznikl. Naneštěstí, protože mívám rád tvoji poezii, nechal jsem se nalákat a opravdu tohle četl. Hodně štěstí.
<reagovat 
Lyryk (Občasný) - 30.11.2007 > literatura bude tak dlouho jedinečným způsobem vyjádření, než se podaří natočit fantastičtější film bez ní .) a to půjde těžko; vzpomeň jak dopadla Erbenova kytice, jestli jsi neviděl, měl bys, souvisí to s tímhle tématem; film ještě zdaleka nedohnal možnosti literatury; to, že je dnes film viditelnější než literatura, souvisí s potřebou filmového průmyslu omezit vliv literatury; je to globálně ekonomický jev, dočasný, literatura se zase vrátí na výsluní, přijde opět její epistemologická epocha;
Doporučil 
<reagovat 
 swedish_nigg (Občasný) - 30.11.2007 > Lyryk> 

no, ještě sou tady počítačový hry a všechno, co ještě příde po nich, tak nevim

leda, že bysme se hezky zarecyklili ..?


<reagovat 
tichotam (Občasný) - 29.11.2007 > Nezdá se mi, že by v některém z modelů byl mrtev autor, čtenář či dílo "o sobě". Je to jako problém splynutí dvou lidí. Mohu na druhého mluvit, mohu jej milovat, ale nikdy nebudu jím. Stejně tak autor může napsat dílo, které je dílem a on je autorem. Autorem, který v sobě nemá dílo. Dílo zas v sobě nemá tohoto autora. Čtenář také nemá dílo, ale sebe. Jediné, co se všem navzájem dává, je jev věcí. Jev autora, jev díla, jev čtenáře. Říkat jim souhrně literatura je stejně prázdný pojem jako říkat dětem, židlím, budově záchodků a všemu možnému "škola". Je to jako říkat mi Tomáš. Jaký je vztah mezi jménem tomáš a mou rukou? Mým stolem? Mým příjmením? Živý je autor, dílo i čtenář. Přístupná "o sobě" je ale akorát věc sama sobě, svému bytí. Pro literaturu má nejsvětější trojice jediné pojítko: všechno zkoumá jako jev, empirii, vše je jí stejně nedostupné. Velice se mi líbí ta nota s posvátnem. Všechno je posvátné, nepřístupné, ale rozhodně ne mrtvé. Proces poroštění čtenáře od konkrétního sebe je jen snahou ostranit z abstraktního procesu sledování jevů živý prvek. Dokud je v interakci život, nedává smysl, nejeví se, není ani interakcí, ale přátelstvím bytí a života čtenáře ve své jedinečnosti spolu s oním jevem textu o sobě, který ovšem je nedosažitelný.
Doporučil 
<reagovat 
 swedish_nigg (Občasný) - 30.11.2007 > tichotam> 

Tomáši máš pravdu, ani jeden z těch modelů neřeší smrt autora či čtenáře o sobě. Ale o to jim vskutku nešlo. Šlo jim právě o tu jejich interakci s dílem:

 

jenže autor nebo čtenář není totéž co fyzická osoba

fyzická osoba je fundamentem toho, co vzniká při tvorbě resp. recepci díla - autor, čtenář

v tomhle smyslu mají oba heteronomní bytí - závislé na díle (recepci)

 

otázka je, co zůstává s dílem po ukončení tvorby ev. recepce

rozhodně to nebude fyzická osoba

 

odtud tedy ten Barthesův model může (ostetnativně) prohlásit: smrt autora...

 

p.s. s těmi jevy bych to nepřeháněl. není jev jako jev (ale to sem nepatří)

 

každopádně dík za poznámky a taky něco napiš


<reagovat 
 tichotam (Občasný) - 30.11.2007 > swedish_nigg> Neříkám, že ony modely nejsou smysluplné. Jen se mi zdá, že spíš než aby nějak popisovaly realitu, tak se zabývají vyvrácením mylného předpokladu o přítomnosti konkrétního autora v díle. Autor je přítomen v sobě, kam patří. V textu je autorství přítomno leda jako součást obsahu a není o nic významnější než například přítomnost odkazů k jiným reálií ve světě. Například také hovoří o existenci jistého druhu jazyka. Nebo o existenci napšíklad prkna, pokud bylo v básni zmíněno, nebo mezi řádky naznačeno. Nadosobní autorství obsažené v textu bych tedy chápal jako stejně významné jako nadosobní prkno v textu. Nebylo by to už autorství z nejsvětější trojice, ale z nejsvětějšího všeho. To autorství z oné trojice v textu prostě není. Je k němu přibaleno v podobě onoho člověka, který je autorem. Bez propojení. Prostě bys musel být s tím člověkem, abys k autorství z nejsvětšjši trojice měl nějaký přístup. To obecné autorství nebo čtenářství je naprosto libovolná záležitost. Nikde přeci není řečeno, jaká je míra správná odoseobnění čtenáře. Když bych chtěl být důsledný, musel bych se odosobnit nejen od svého historického kontextu, ale od všeho klturně získaného, tedy i od jazyka a myšlení. Ideální čteář by tak dokázal akorát dělat opičí U! U! Stejně tak ideální autor.
<reagovat 
swedish_nigg (Občasný) - 10.12.2007 >

toho "autora v díle" podceňuješ (viz role vypravěče nejen v nejrozšířenějším žánru - románu apod.):

 

 

 

př. strukturalisticko-recepční (jedno z mnoha) pojetí:

autor je v díle sice "schovanej" jako jedna z mnoha dílčích textových struktur (v rámci vyšší struktury (Mukařovský) či podle Isera v celkovém horizontu), jenže zároveň jako jedna z nejvýznamnějších právě proto, že je tím, co ji v průběhu recepce spolu-organizuje, čili co jí upevňuje jako strukturu (chápanou coby vnitřně dynamickou jednotu vztahů)

 

to znamená, že takhle pojatý autorství nemá vůbec nic co dočinění s nějakejma "odkazama" (např. autorova biografie nebo "realita") někam mimo dílo samotný, s odkazama, který bys případně mohl určitě konkretizovat (např. kdyby ses s ním osobně seznámil)

 

resumé:

- tenhle pohled nepojímá autora jako osobu, ale jako akt (jisté nespecifikované osoby) ZAKLÁDAJÍCÍ dílo = v případě vypravěče se jedná o akt VYPRÁVĚNÍ, který umožňuje (i proto, že je kulturně-historicky podmíněný), aby si ten román pak mohl vůbec někdo (rovněž kult-hist. podmíněný) přečíst jako román tak a ne jinak založený (vyprávěný) ... co si pak při tom představuje, to je druhá věc

- jinak řečeno: autor při psaní vytváří a anticipuje základní rysy POROZUMĚNÍ díla (recepce), a proto vznikající dílo píše i čte. sám se při psaní stává někým, kým vlastně jako autor není - čtenářem (v tomhle smyslu můžeme mluvit o odosobnění)

- tohle je zjendodušený podání Iserova IMPLICITNÍHO čtenáře; koncept "ideálního čtenáře" Iser totiž vyvrací (jestli tě to zajímá, tak si radši tu jeho studii přečti: viz. Koncepty čtenáře...)

 


<reagovat 
 tichotam (Občasný) - 12.12.2007 > swedish_nigg> Na čtení studie jsem moc líný, raději s tebou budu dál diskutovat jen tak. Chápu proces obsaženosti autora i čtenáře v díle jakožto předpokladů, které autor předjímal. O tom žádná. Jde mi o jinou věc. O nejsvětější trojici jakožto nejsvětější.

To, že je v díle implicitně přítomen "autor" vůbec neznamená jakoukoli jeho přímou spojitost s autorem jako takovým. Autor je prostě jedna z postav. Nemusím přitom ani sahat po vypravěčí, který lže nebo zastává protichůdný názor k názoru autorovu, který vyjadřije například některá z vedlejších postav nebo žádná z nich. O autorovi vypovídá naprosto vše, od zvolené délky věty, přes jméno vyskytnuvšího se koně až po obsah promluv postav či vypravěče. Autor je personifikace smyslu toho všeho, nic víc. Vidět v textu věcnou spojitost se skutečným autorem je antropomorfismus. Jediné co mezi autorem v knize a autorem reálným je za vztah, je vztah podobnosti. Pokud autor psal racionálně, je text podobný jeho racionalitě. Pokud psal dejme tomu automacicky, je obsah podobný náhodnému působení tělesných chemikálií a okolních vlivů na jeho řečový projev. Je to ale vždy vztah pouhé podobnosti oddělených jsoucen. Literatura samotná nezahrnuje autora jinak než jako jednu z mnoha odrazů idejí. Když se v knize mluví o stole, jde o odraz ideje stolu. Když se zaměřím na fakt, že z psychologického hlediska je text stavěn nápadně podobně tomu, jak vypadá struktura chápání světa individuem, pak je v textu obsažen obraz ideje autorství. Vytváření nejsvětější trojice je nevědecký přístup. Z hlediska díla je autorskost díla naprosto rovnocená například faktu, že se v textu vyskytuje stůl. Zvýznamění autorství je touhou ega přivlastnit si dílo o sobě. Autorství je ale pouze v nás. Jsme autory děl, která jsou pouhýmí díly. Krása je v tom, že jsou nám tato díla podobná přestože jsou autentická a svobodná - jako vztah křesťanského boha a člověka. Rozhodně mají svou podobu proto, že autor je konkrétní a jsou podobna právě jemu. Nejsou ale jím a to ani z části. Ovlivnění není splynutí ani prorostení. Pojem nejsvětější trojice v rámci textu proto považuji za psychlogismus. Přítomnost implicitního čtenáře i autora samozřejmě uznávám, jen je chci oddělit od přímého vztahu s reálným čtenářem a autorem - potom jasně vyvstává, že není proč ideu autora a čtenáře v textu považovat za nějak výsadní oproti jiným vlastnostem textu. Text má k sobě samému indiferentní vztah, vše je pro něj stejně významné, stejně jsoucí. Literatura právem zkoumá čtenáře text i autora. Nemělo by ale jít o zkoumání jejich propojení, protože to neexistuje. Jde o zkoumání jejich podobnosti.
<reagovat 
 swedish_nigg (Občasný) - 17.12.2007 > tichotam> 

s tim platonismem bych byl opatrnej, tome: obraz stolu v lit. díle nezaměňuj za percepční obraz (reálnýho) stolu ...

 

bacha na efektní spojení - i podobnost je svýho druhu propojením ...

 

a taky si dej pozor na to, co říkáš - pohybuješ se v kruhu a to proto, že vůbec nereaguješ na to, co jsem napsal výše:

naprosto vše (v literárním díle) vypovídá v prvním plánu o daném LITERÁRNÍM díle to ono (skoro samo) znovuvzniká při recepci (za účasti čtenáře)

o autorovi-osobě se dozvíš možná až v druhým plánu, jenže při změně postoje z estetickýho na teoretický

 

a nech si ty implicitní invektivy z nevědeckosti!, obzvlášť když se sám přiznáváš, že seš línej přečíst si to, co tady soudíš z patra ... nazdar, ale přesto - dík

 


<reagovat 
 tichotam (Občasný) - 17.12.2007 > swedish_nigg> Nechápu výtku z zaměňoánní stolu v literárním díle za percepční obraz reálného stolu. I podle mne jsou to dvě oddělené věci. Dokonce svou podstatou oddělené. A přesto podobné. Stejně jako autor v díle a autor o sobě.

Nesouhlasím, že podobnost je svého druhu propojením. To je princip šamanství. Chápu co tím chceš asi říct, že zkoumáním literárního díla lze nahlížet do autora o sobě. Ano lze. Ale ne přesně a ne jinak než intuicí a hádáním a s chybami. Jsou si velmi podobní. Zkoumat dílo paralelně s autorem rozhodně lze. Jen mi pak přijde, že literatura, stojících na největšjší trojici, nestojí na filosofii ale na principech pozitivní vědy. Vlastně si uvědomuji, že se ti skutečně musím omluvit za výtku ohledně nevědeckosti přístupu: která ovšem nebyla směřována k tobě osobně, ale k teorii, kterou řekl bych dost dobře vykládáš, jako takové. Musím se ti omluvit proto, že právě vědeckost je to, z čeho tuto nauku je potřeba obvinit: věda zanedbává chybu, je pozitivní, dělá to, co má výsledky, ne to, co je pravda. Smyslem mého příspěvku nebylo tě nějak shazovat nebo ze sebe dělat vola, ale pobavit se s někým, kdo se obtěžuje tyhle knížky (a není jistě jen jedna) číst a zjistit tak, jestli se moje snaha o vidění světa (tentokrát literatury) rozbije o nějaké věci, o kterých jsem nepřemýšlel správně. Asi dáváš přednost hovorům v rámci teorie než v rámci světa.
<reagovat 
 swedish_nigg (Občasný) - 18.12.2007 > tichotam> v poho...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter