Vidět tak žížalku. Už ji vidím.

Vrtá si svou cestičku,

ten svůj malý tunýlek, nevidí

a proč by?

Tma a tma, samá tma,

jaký je to zvláštní svět.

Žížalko, že je tam pod zemí,

řekni, že je tam klid.

Ticho jak v hrobě, řekni,

byla jsi někdy v hrobě?

Pochutnávala sis někdy na člověku?

Řekni, jaký to je?

Prolézala jsi někdy lebkou?

Třeba dírou po lidském oku

a pak jinou dírou ven?

Dírou po nose, po ústech?

A co zuby, víš, že lidé mají zuby?

Mají je, ale ty ne.

A až zemřeš, tak se rozpadneš

a tebe nebude nikdo oblézat,

tebe spolkne sama samotinká země,

malé bakterie a kdoví co se

bude ještě podílet.

Nic si z toho nedělej, až to přijde,

usmívej se, třeba jednou

pochopíš "proč?"