Jednou pozdě večer jsem šel z práce po hlavní ulici. Byla velice spoře osvětlena a lampy občas poblikávaly, takže to tenkrát vypadalo jako z nějakého laciného hororového filmu.

Vechvíli, kdy byla lampa ještě rozsvícena, uviděl jsem před sebou v dáli cosi velkého.

Leželo to tam ledabylo pohozené na kraji chodníku a občas se to snad i pohlo, ale to jsem nestistihl jednoznačně určit, protože lampa po dlouhé námaze konečně zhasla.

Neviděl jsem na krok a tak jsem jen bezmocně tápal kolem sebe rukama.

Najednou jsem do něčeho kopl a ono to zakňučelo. Ne, nemohlo to přece zakňučet, tomu jsem nevěřil.

Sehnul jsem se a vzal jsem to do svých hrubých boxerských rukou. Bylo to teplé a dýchalo to. Mělo to krásně heboučký kožíšek. Přišlo mi až nepatřičné, že jsem na to sáhl. Bál jsem se, abych to snad nerozmáčkl, ale naštěstí jsem to v pořádku i v nastávajícím dešti dopravil ke mně domů.

V kapse jsem nahmátl klíče a zámek klapl. Rozsvítil jsem až v obývacím pokoji, kde jsem to opatrně položil na kanape.

Před sebou jsem měl roztomilou huňatou kuličku, která usnula než jsem ji sem donesl.Na krku měla nádherný blýskavý obojek. Na obojku bylo něco, co zřejmě byla identifikační známka, nebo adresa majitele. Prohlédl jsem si to blíž a zjistil jsem, že je to stříbrné srdíčko. Po okrajích mělo malé spáry, zkusil jsem to otevřít, šlo to.

Uvnitř medailonku byl obrázek nějaké nadpřirozené bytosti. Byla nádherná. Její plavé vlasy jí splývaly po ramenou a oči plné jakési naděje bedlivě sledovaly mé.

To je určitě majitelka toho psíka, co mi spí na pohovce.

Probral jsem se z transu a zjistil, že pod obrázkem je vyryté telefonní číslo. Neváhal jsem, zvedl jsem sluchátko a vytočil číslo.

"Ano? Dům rodiny Steinů, přejete si?" Ve sluchátku se ozval mužský hlas, plný poslušnosti. Zřejmě sluha.

"Našel jsem zřejmě vašeho psa. Malého, bílého..." Začal jsem popisovat, ale pozdě jsem si vzpomněl na pozdrav.

"Opravdu? Ihned si ho přijede vyzvednout slečna Sára.Kde bydlíte?" Zeptal se už trochu radostnější hlas. Poté jsem nadiktoval svou adresu a zanedlouho u dveří zvonil zvonek.

Rychle jsem běžel otevřít a ještě jsem se upravoval. Proč se nikdy neupravím, kdyý přijdu domů?

Otevřel jsem dveře, kde stála pošťačka. Předala mi dopis a šla pokračovat ve své práci. Zklamaně jsem přibouchl dveře a dal jsem se do rozlepování dopisu.

Nestihl jsem ho ještě otevrít, když se zvonek zase rozřinčel. Tentokrát už jsem tolik nepospíchal. Stejně to zase bude ta pošťačka. Vždycky něco zapomene.

Podruhé jsem otevřel dveře a stála tam Ona. Slečna Sára, jak říkal ten sluha u telefonu. Zůstal jsem ohromeně stát. Ten obrázek nedokázal vystihnout její krásu. Byla ještě krásnější, nedokáži to popsat.

"Dobrý den, jsem tu správně u toho nálezce mého pejska?" Zeptala se.

"Jistě, pojďte dál." Vymámil jsem ze sebe a pozval jsem ji dál.

Když jsem jí ukázal tu malou kuličku spící na kanapi, upřímně se rozesmála. Poté jsme si povídali dlouho do noci a za tři měsíce už byla svatba.

Teď bydlíme spolu v její rodinné vile a kolem nás neustále poskakuje kupa malých, chlupatých kuliček.