Astrologie jako výpověď o mýtickém světě

Zdeněk Neubauer ve svém článku „Kosmologický rámec astrologie“ mnohem spíše, než by obhajoval astrologii, hledá, v jakých souvislostech by astrologie mohla dávat smysl. Cituje k tomu C. G. Junga, který dává následující příklad: pozorujeme člověka, který koná křečovité pohyby kolem věšáku, a jeho chování nám nejprve připadá zcela nesmyslné. Jakmile však pochopíme, že dotyčný muž se snaží na věšák posadit, stane se pro nás jeho chování srozumitelné a smysluplné - z čehož přitom neplyne, že sedění na věšáku musí být účelné, vhodné či žádoucí. (42)

Podle Neubauera již od počátku existoval dvojí okruh otázek, který se postupně odděloval a nakonec se stal předmětem dvou odlišných disciplín, astronomie a astrologie. Zatímco astronomie, která byla původně pouhou pomocnou disciplínou astrologie, se zabývá postavením hvězd a pravidelností nebeských pohybů, předmětem astrologie je výklad smyslu nebeských dějů. Toto oddělení je výsledkem vývoje objektivistické novověké racionality, která se smyslem nezabývá. Tradičním předmětem astrologie byl vztah dvou řádů - nebeského a pozemského. Astrologie usilovala vztáhnout konkrétní, tělesnou pozemskou zkušenost člověka k abstraktnímu, duchovnímu nebeskému řádu. Představovala pokus dát do souvislosti vše, co je proměnlivé, avšak pro člověka „osudově“ důležité, s tím, co je samo o sobě vzdálené a lhostejné, avšak jasné, vypočitatelné a nutné. Tak byla ustavena „jednota protikladu“ dvou „nejstarších mocností“ Nebe a Země a tak člověk našel své místo v kosmu a založil smysl své existence. Neubauer připomíná, že řecké slovo „harmonie“ původně znamenalo „příčné spojení“. (43)

Každá „individuální resonance“ jedinečného lidského života představuje v „kosmickém souzvuku“, tedy ve světovém řádu, něco vyššího, protože není žádnou zaměnitelnou „podjednotkou“, ale „jedinečným usebráním celku“. Z toho mimo jiné plyne, že existuje mnoho způsobů, jak uskutečnit a vyjádřit „harmonii světa“. Avšak úsilí sladit lidský život a kosmický řád, které nejprve vedlo k rozvoji středověké teologie a později k rozvoji novověké přírodovědy, neodolalo, aby obě tyto soustavy ve své době neprohlásilo za hotové, absolutní vědění. Zatímco astrologie byla založena na napětí mezi Nebem a Zemí, mezi makrokosmem a mikrokosmem, stalo se pro novověké racionální hledisko všechno jsoucno hmotnou výplní geometrického prostoru, a Země prostě jedním z nebeských těles, pro které platí stejné fyzikální zákony - právě tak jako pro každého člověka, jemuž bylo ve vědě, ale i dříve v teologii přiděleno jednoznačně určené místo. Jedinečná a subjektivní kosmická orientace, zprostředkovávaná astrologií, byla v případě teologie i vědy nahrazena objektivní univerzální orientací - a jak teologie, tak věda se nakonec obrátily proti astrologii. (43-4)

Astrologie totiž nedává smysl v objektivním světě absolutních pravd teologie či vědeckých zákonů, tedy světě, který je skutečný sám o sobě a slibuje jistotu poznání, ale ve světě, za jehož skutečnost jsme odpovědni my sami, do světa symbolů, které je nutno vždy znovu vyložit, významů, které je třeba vždy znovu pochopit, a kde se odehrává to, co je jedinečné a osobní, naše „životní osudy“.  (44)

 „Znamení“ nemají žádný význam kvantitativně vyčíslitelného „orientačního bodu“, ale jsou „znamením něčeho“, něco zjevují, nesou svůj vlastní smysl a zároveň náleží do celku smysluplných vztahů a souvislostí. Znamení odkazují na kvalitu určitého místa, právě tak jako chvíle na kvalitu určitého okamžiku v čase - na rozdíl od novověké vědy, v níž jsou fyzikální prostor i čas absolutní, univerzální, a všechny body časoprostoru jsou si v daném systému rovnocenné. Astrologicky pojatý čas se neskládá z okamžiků v podobě bodů, ale představuje sled situací, v nichž se odehrávají lidské příběhy. Horoskop je doslova „chvílohled“ a astrologie podle Neubauera představuje „diagnostiku chvílí“. Horoskop označuje kvalitu určité chvíle na určitém místě a její vztahy k jiným chvílím. Z objektivně zjistitelných okolností je to, o čem hovoří astrologie, nevyvoditelné, a proto čistě nahodilé. A jako něco z podstaty kvalitativního a jedinečného se to obvykle vymyká i statistickému zachycení, které je založeno na kvantifikaci. (45-46)

Horoskop nepředstavuje žádné deterministické předurčení, ale „diagnostikuje osobní naladění“ vůči kosmu, je „výpovědí o výchozím rozvrhu možností a jeho znalost dává příležitost k odpovědnému osobnímu vztahu k celku“. (46) A astrologie je smysluplná jen v takovém světě, v němž není skutečnost pojata jako „strnulá zákonitost“, ale prožívána jako „tvůrčí děj“, jako mýtus, jako vyprávění, kde „každá věc má svůj příběh a sama je křižovatkou příběhů“, místo aby byla povaha této věci odvoditelná z její předmětnosti a jejího aktuálního složení jako ve světě objektivity. „Astrologie představuje grandiózní pokus se v této mytické zkušenosti teoreticky orientovat. Z tohoto hlediska ji lze považovat za vědu mytického světa.“ Tato věda se vyjadřuje pomocí obrazných, metaforických, symbolických výkladových prvků a cestou analogií, podobenství a příměrů. K tomu využívá jejich obraznou povahu, která umožňuje mnohotvárnost, mnohovýznamovost a mnohoznačnost sjednocující protiklady. (47)

Neubauer na závěr připouští, že se lze ptát, zda-li je svět, který astrologie popisuje, skutečný, či zda je ještě světem současného člověka - avšak upozorňuje, že právě tak si můžeme klást otázku, zda-li je objektivní svět vědy lidsky obyvatelný. Podle něj totiž není pochyb o tom, že „pověrou je naopak víra v bezvýhradnou ontologickou platnost objektivní interpretace světa“. Stejným omylem by však podle autora bylo, kdybychom se snažili astrologii s onou novověkou podobou pravdy nějak kombinovat, pokoušet se ji dokonce „vědecky interpretovat“ a aplikovat na ni kritéria, která jsou jí nepřiměřená - vztahovat astrologické zkušenosti na objektivní realitu. „Z toho teprve vznikají ty největší nesmysly.“ Astrologie a věda podle něj „náleží jiné zkušenostní oblasti.“ (47-48)

Podle Neubauera tedy astrologie kdysi představovala pokus nalézt smysl lidského života, místo člověka ve světě, tím, že konkrétní lidskou zkušenost v celé její proměnlivosti vztáhla

k vypočitatelnému, nutnému a přesnému nebeskému řádu.  Lidský život však ve své podstatě nebyl pouhým odrazem tohoto nebeského řádu, ale naopak jeho jedinečnou možností, realizovatelnou mnoha různými způsoby. Tím se chápání člověka radikálně lišilo od chápání novověké racionality, kde se člověk stal důsledkem vědecky ověřitelných zákonů a v tomto smyslu přišel o jakékoli výsadní postavení. Vzpomeňme například na psychologické experimenty behavioristů. Proto také Neubauer staví proti sobě subjektivismus mytické vědy a objektivismus vědy novověké, přičemž první způsob se podle něj na rozdíl od druhého dotýká lidské zkušenosti a jejího smyslu.

Mezi lidským mikrokosmem a nebeským makrokosmem existuje analogický vztah. O tom, na čem je předpoklad této analogie založen, ani jakým způsobem je rozpracován do jednotlivých astrologických tvrzení, Neubauer nemluví. Popsatelnost pohybu „hvězd“ podle něj prostě sloužila jako předobraz možnosti postihnout smysl lidského života, v oněch dávných dobách nikoli kvantitou, ale kvalitou, která však také může zakládat různé kategorie, podle nichž se rozlišuje a třídí lidská zkušenost - a zároveň za obrazného užití symbolů, které umožňují mnohoznačnost a mnohotvárnost, jež sjednocuje protiklady a lidskou zkušenost dobře charakterizuje.

Subjektivismus mýtické vědy i analogie mezi oběma řády nás může upomenout na Jungův pojem synchronicity, na nějž se často odvolávají současní astrologové. Jung sám ostatně zamýšlel demonstrovat vliv synchronicity právě na příkladu astrologie (viz např. Hydeová, Mc Guinnes, 159-164)

K synchronicitě dochází tehdy, když „událost ve vnějším světě smysluplně koinciduje s psychickým stavem“, tedy když dojde ve vnějším světě k nějaké události, přičemž její časový výskyt a povaha v subjektu vyvolávají pocit smyslu a souvislosti. Někdo například v rádiu slyší písničku, která mu vyvolá intenzivní vzpomínku na člověka, kterého dobře znal, ale už mnoho let o něm neslyšel. Tentýž den přijde od onoho člověka dopis. Jung i jeho následovníci uvádějí některé opravdu působivé a statisticky nepravděpodobné „shody náhod“ (viz např. Grof, 126). Jung sám píše: „Synchronicita… se skládá ze dvou faktorů: a) nevědomé představy, která se stane vědomou buď přímo (tj. doslovně) nebo nepřímo (tj. jako symbol nebo sugesce) v podobě snu, nápadu či předtuchy, a b) objektivní situace, která s tímto psychickým obsahem časově koinciduje; obě jsou přitom pociťovány jako stejně záhadné.“ (Sharp) Aby byly splněny podmínky synchronicitního jevu, musí se tedy jednat spíše o časovou a významovou souvislost mezi něčím objektivním a subjektivním, aniž by tato souvislost musela být obecně zjevná a opakovaně pozorovatelná. Jinými slovy, synchronicita je určena individuálním subjektem, který jediný jí naplňuje zážitkem smyslu. Při výkladu horoskopu to bude ten, jehož horoskop je vykládán, případně ten, kdo horoskop vykládá, či kdokoli další, kdo pociťuje, že údaje horoskopu smysluplně koincidují s životem, pro nějž byl horoskop sestaven. Zdá se, že u synchronicitních jevů rozhoduje subjekt, proto také Neubauer spojuje astrologii se subjektivním přístupem. Jako by lidé používali „vnější řád Nebes“ (sice  „objektivní řád“, ale ještě ne ve smyslu objektivistické vědy) k tomu, aby na něj promítali svůj vlastní vnitřní řád. Aniž bychom tím říkali, že tento řád existoval již před takovou projekcí, nebo teprve vzniká jako její důsledek. Ale existuje-li v člověku potřeba takového řádu, jejíž je akt projekce důsledkem, pak rozporuplnost obou možností neexistuje - řád může existovat ve své latentní podobě a uskutečňuje se na základě práce s vnějším řádem, k níž je člověk vnitřně vyzýván.

Proto také Eric Francis říká, že úkolem astrologa je mnohem více se ptát než odpovídat. (Francis) Je ovšem pravda, že v historii astrolog často ani nevěděl, čí horoskop sestavuje. Tak tomu bylo například u Keplerova známého horoskopu pro Albrechta z Valdštejna. Již Kepler zároveň v pozdějším věku odmítal, aby se předpovídalo „výlučně podle nebe“, bez ohledu na povahu člověka. Špůrek otázku, zda by měl být klient při výkladu přítomen, ponechává otevřenou: připouští, že někdy se díky jeho spoluúčasti dosahuje netušených efektů, ale v jiných případech to může výklad naopak rušit. Jak píše, jsou různé druhy schopností. Schopnosti vcítění asi klientova přítomnost poslouží, ale připustíme-li i existenci jasnozřivých jedinců, pak se nabízí možnost, že takoví lidé budou komunikovat přímo s „nebeským řádem“ a přítomnost dalších osob jim bude spíše vadit. (Špůrek, 101-3) Psychoanalytik Fritz Riemann však připodobňuje výklad horoskopu k výkladu snu, který se bez nápadů a asociací snícího neobejde, jinak zůstane na rovině všeobecnosti. „Bez těchto nápadů zůstává výklad snů buď vzrušující, esteticky duchaplné ‘perlení’, nebo se stane postupem, který nedbá svých vlastních mezí, a je proto nebezpečný nebo neúčinný.“ (Riemann, 58) Jung například cituje stejný sen, který se zdál dvěma jeho pacientům, mladému a starému muži. Snící v něm na koni přeskakoval příkop plný vody, zatímco ostatní jezdci do příkopu spadli. V průběhu rozhovoru Jung s každým z pacientů dospěl ke zcela opačnému výkladu: zatímco mladého opatrného muže tento sen povzbuzoval, starému muži varovně ukazoval, jak si dosud počíná. (Vymětal, 85) Podle Riemanna by například nikdo nebyl schopen popsat pozdějšího Goetha z horoskopu v době jeho narození, ani by nikdo nedokázal říci, že to „může být jedině Goethe“. Ačkoli by bylo možné výstižně podat mnohé z jeho charakteristik, říci, jakých výsledků s nimi dosáhl, možnosti astrologického výkladu přesahuje. (Riemann 59)

Je to dáno svobodou naší vůle, kterou astrologie nepopírá. Jedna stará astrologická zásada - která se ale mohla vyvinout až postupně s osvobozováním člověka, který se původně pojímal jako plně závislý na „vůli bohů“ - tvrdí: „astra inclinant, non necessitant“, tedy „hvězdy dávají sklon, ale nenutí“ (Špůrek, 111; Nakonečný, 38). Podobně jako v případě snu Jungových pacientů nemůžeme hovořit o objektivně dobrém či špatném snu, existují dnes silné tendence opouštět v astrologii chápání některých znaků jako buď dobrých, či špatných. Riemann v souvislosti s predestinací hovoří o „přitažlivé síle vztažného“. Jí má být vyjádřena skutečnost, že naše povaha přitahuje určité následky. Při změně povahy začneme přitahovat něco jiného, a tím také změníme náš vnější osud. (Riemann, 34) Přesto „z nepřeberného množství možností vybereme tu, která odpovídá našim primárním sklonům a zájmům“, nepočínáme si tedy ani tak „na základě nabídky prostředí, nýbrž na základě horoskopicky v nás založených sklonů“. Tím „vytváříme „selektivní připravenost osudu“. (Riemann 198). Na psychoanalytické rovině to Riemann připodobňuje k našim nevědomým vzorcům a takzvanému „tlaku k opakování“. (34) Jako mnozí před ním důrazně odmítá, že by s sebou víra v astrologii přinášela i deterministické vidění. „Díky zjištění postavení člověka ve vesmíru mu bude, v protikladu k obecnému mínění, umožněna větší svoboda tím, že nevědomé závislosti se učiní vědomými, neboť právě proto, že nebyly vědomé, nás činily závislými.“ (33) I pro výše zmíněného Francise se budoucnost rodí v přítomnosti, je působena tím, co se děje právě teď, ať už v podobě „postoje, víry, myšlenky, komplexu okolností, vztahu či přání“, a mnohdy dokonce i astrologického čtení. (Francis)  O tom, jak se přítomnost váže ke klientovu horoskopu, ví především nebo pouze klient sám. I v psychologii, zejména v psychoterapii, byl měl být klient považován za jediného „experta“ své vlastní individuální situace, jak říká Balcar (Vymětal 236).

Riemann se rovněž zabývá rolí astrologa v současném světě. Astrologům dnes chybí zřetelná sociální funkce, jakou má třeba lékař či kněz. Proto jsou ve zvýšené míře vystaveni neurčitým očekáváním a projekcím ze strany klientů a proto jsou sami málo připraveni s takovými očekáváními zacházet. Astrologové by měli „sestoupit z piedestalu magických proroků a zvěstovatelů osudu na úroveň prosté poradenské činnosti“. Podle Riemanna by měl být zřízen profesní stav s určitým vzděláním a jasně vymezenými funkcemi a učiněn jasný náhled na meze astrologických výpovědí. (50, 60-1) Horoskop se v takovém pojetí ke zklamání některých zájemců o astrologii stává nikoli zdrojem věštby, ale pomocným nástrojem, poskytujícím obecnou, „nebeskou“, perspektivu pro uspořádání a ujasnění vědomé situace klienta - jak by tomu v poradenské činnosti mělo být. Riemann mnohdy využívá horoskop při psychoanalytických sezeních, zejména srovnáním pacientova horoskopu se svým, aby lépe porozuměl klientově odlišnosti a dovedl zacházet s  přenosovými a protipřenosovými  procesy, a také když terapie stagnuje. (13, 47)

Horoskopy pacientům někdy kreslíval i Jung, který v předmluvě k jiné magické technice, čínské Knize proměn (I-ťing), zdůrazňuje svůj pragmatický postoj, jemuž se naučil v takových oborech, jako je psychoterapie a klinická psychologie. V žádné jiné oblasti totiž pravděpodobně  „nejsme nuceni počítat s tolika neznámými veličinami a nikde jinde nejsme zvyklí přistupovat na metody, které fungují, i když někdy, a to i dost dlouho, nemusíme vědět, proč fungují.“ (Jung, 62) Kniha proměn „vždy a všude trvá na sebepoznání“. (62) Evropská racionalistická mysl bude nakloněna věřit, že účinnost Knihy proměn je založena na promítání vlastních subjektivních obsahů do její symboliky. Účinnosti Knihy proměn prý nic podobného neublíží. „Nevidíš, jak užitečný je I-ťing tím, že tě takto přiměl projektovat tvé dosud nerealizované myšlenky do svého temného symbolismu?“, odvětil by podle Junga čínský mudrc s úsměvem. „Starověká moudrost východu klade důraz na ten fakt, že inteligentní individuum rozpoznává své vlastní myšlenky, a ne na způsob, kterým to činí. Čím méně myslíme na teorii I-ťingu, tím zdravěji spíme.“ (64) To samé lze jistě snadno vztáhnout i k astrologii. Kniha proměn i astrologie mohou být vnímány jako z pradávných dob vyvěrající, staletími prověřovaný symbolický systém, který má zvláštní schopnost zrcadlit lidské prožitky a měnit navyklé perspektivy. 

Zde se jakákoli magická technika přibližuje umění. K umění bývá astrologie mnohdy připodobňována. Špůrek ji nazývá „interpretačním uměním pěstovaným na exaktním vědeckém (astronomickém) základě“ (22). S blízkostí k umění podle autora souvisí její „služba jednotlivci“, kterou nemůže věda adekvátně nahradit (319). Špůrek také na základě vlastních výzkumů cyklického vývoje astrologie dochází k závěru, že její vývoj má daleko těsnější vztahy k vývoji umění než vědy. „Zhruba 360letá cykličnost opakovaných renesancí astrologie se jeví dokonale synchronní s těmi přelomovými mezislohovými obdobími kulturní historie, v nichž převažují zejména jevy manýristní povahy, známé například z moderního umění, evropského manýrismu nebo z rozhraní románského a gotického slohu.“ (315) I v tomto ohledu by astrologie mohla být srovnávána s psychoterapií, jejíž důraz na narativní a interpretativní stránku ji přibližuje jedinečnému a subjektivnímu světu umění. Tak jako některé psychoterapeutické školy, například psychoanalýza či, z jiného úhlu, komunikační a systemická terapie, pracují se sny, nevědomými úkony či metaforickým a neverbálním jazykem, které se nacházejí někde na pomezí mezi  kvalitativně založeným systémem a nepostihnutelnou jedinečností, funguje i astrologie pomocí obrazů a symbolů, které tvoří jakýsi „pra-systém“, ale jsou vždy základem neopakovatelné konstelace. Psychoterapie i astrologie vyzývají k introspekci, aniž by poskytovaly jednoznačné odpovědi.  Dosažení mnohotvárnosti, mnohovýznamovosti a mnohoznačnosti sjednocující protiklady, o níž mluví Neubauer, (47) je blízké i uvažování mnohých psychoterapeutů, a také umělců.

Je pozoruhodné, že „reakce, která dává smysl, povstane z techniky zdánlivě vylučující jakýkoliv vnější smysl“, podotýká Jung o Knize proměn. (60) „Z vlastní zkušenosti mohu také dosvědčit, že astrologie se v běžném životě překvapivě dobře osvědčuje - i když to nelze vědecky ověřit,“ píše Neubauer (42), a podobně i Kratochvíl (2), který přitom s Neubauerem sdílí opatrný přístup ve vymezování jejího statusu.

Dokazovat platnost astrologie nebo jiných magických praktik postupy obvyklými v přírodních vědách je problematické - což je právě dáno jejich statusem. Na synchronicitě založený, nahodilostní charakter těchto praktik v podstatě vylučuje možnost experimentů, založených na přírodních zákonech, které jsou ve skutečnosti statistické pravdy a musí počítat s výjimkami, jak připomíná Jung (57). Synchronicita existenci výjimek vylučuje, protože je vlastně vždy výjimečná. Proto také Marie-Louise von Franz kritizuje známé Rhinovy pokusy s kartami. „Dokonce i on byl natolik naivní, že když chtěl vědeckému světu dokázat existenci parapsychologických fenoménů, musel je dokazovat statisticky nebo pomocí konceptu pravděpodobnosti, a tak zakotvil na nepřátelském území. Měl zůstat na svém vlastním. Pokusil se o důkaz přesně těmi prostředky, které eliminují jednotlivý případ, a přitom šlo o něco, co platí právě jen v jednotlivých případech. Proto celému jeho výzkumu nevěřím.“ (von Franz, 36) Experimentování založené na statistice nezahrnuje jedinečný faktor, bez něhož je reálný dopad astrologie, ona Riemannem navržená „poradenská funkce“, nepochopen. Celá záležitost jistě potřebuje hlubší úvahu - například za pomoci srovnání s výzkumy prováděnými v psychoterapii, které jsou  zpravidla zaměřeny na sledování terapeutického efektu před léčbou a po ní. Vhodná je také výše uvedená paralela mezi sny a astrologickými symboly. Přestože se v obou případech můžeme zamýšlet nad jejich typickými významy a vytvářet z nich do jisté míry soustavy, na obecné rovině jejich reálný význam nikdy nepochopíme. „Typ“ funguje jako jakýsi ideální příklad a jeho individuální zabarvení ani vztah k jiným typům zřejmě vůbec není objektivně zachytitelný. Hranice jsou příliš neostré, pojmy se významově překrývají, každý případ - už protože je subjektivně prožíván - je jedinečný.  Objektivita se pak spíše stává vyjádřením ideálního případu - například jako umělecké dílo, které výstižně zprostředkovává určitý prožitek.

A tak mnohé na statistice založené výzkumy astrologie selhaly, i když zdaleka ne všechny. Z těch nejznámějších a úspěšných jmenujme výzkum Gauqelinův,  a také výzkum Mayův ve spolupráci s psychologem H. J. Eysenckem, oba z konce 70. let minulého století. Například Mayo a Eysenck zjistili signifikantní výskyt vyšší emoční lability u lidí narozených ve vodních znameních (Nakonečný, 39; Špůrek, 335). Zajímavé jsou i výsledky Jungova bádání, které svědčí spíše pro synchronistický fenomén (viz např. Hydeová, Mc Guinnes, 159-163). Míra exaktnosti astrologického systému tedy, zdá se, odpovídá tomu, že astrologie coby „pra-věda“ leží svým charakterem někde na pomezí mezi mýtem a vědou - navzdory Neubauerově stanovisku. Jakožto mýtická má být, podobně jako umění,  fascinující a krásná.

Základem je synchronistická analogie mezi vesmírem a zkušeností, „osudem“, jednotlivce, případně analogie mezi vesmírem a zkušeností světa, která byla předmětem astrologie v době, kdy žádná individuální astrologie ještě neexistovala. Existují však i mnohé další analogie, které zahrnují přiřazení planet či znamení k jednotlivým částem a orgánům lidského těla (v podobě takzvaného zodiakálního člověka), zemím a městům, živlům, kovům, barvám, tónům, zvířatům, rostlinám atd. - zpravidla na základě vzhledu, projevů nebo účinku (Špůrek, 197-207).

Takové souvislosti mohou být sice vnímány jako působivé, ale přece jen málo exaktní. Příkladem může být moderní zpodobnění zodiakálního člověka, které v případě proporcí dospělého nachází své půlící rozhraní v oblasti stydké, kdežto v případě dětských proporcí protíná pupek - posun, k němuž takto dochází, souvisí podle astrologů s vývojovým posunem od početí a zrození u dítěte ke schopnosti počít potomka u dospělého. (Špůrek, 226) Spojitosti tohoto druhu lze asi nacházet leckde a svědčí spíše o lidské obrazotvornosti, typické pro umění. Jenže chápeme-li astrologii jako systém, který člověka podněcuje k  hledání smyslu, pak se astrologie stává  kýženým výsledkem svého snažení. Podobné vztahy jsou hledány proto, že jsou zkrátka považovány za fascinující a lidská zkušenost se v nich poznává.

Velkou otázkou samozřejmě je, odkud jednotlivé astrologické prvky, znamení zvěrokruhu, domy a planety a jejich aspekty, berou svůj význam. Jména sedmi planet (jimiž bylo míněno pět starověkých planet, Slunce a Měsíc) se objevují už v dobách babylónské civilizace, nejpozději někdy kolem 8. století př. n. l. Svá jména dostaly podle bohů, s nimiž byly ztotožňovány - tak prý měli Babylóňané v porovnání s náboženstvími jiných starověkých civilizací tu výsadu, že mohli pozorovat své bohy na vlastní oči. Zdá se, že byli inspirováni vzhledem těchto planet a dalšími souvisejícími úkazy. Například Mars nejspíše dostal své jméno boha války  podle ohnivě rudé barvy, rychlosti a zvláštního, bludného pohybu po oběžné dráze. Jasně blyštící Venuše podle Plinia za jméno dokonce vděčí skutečnosti, že se na nebi blízko obzoru objevuje ve chvíli, kdy je na zemi rosa - pohlavní rosa, jež prý naplňuje sexuální orgány Země.  Po Babylóňanech jména planet převzali Řekové, Římané a nakonec i křesťanská kultura. Názvy všech zvěrokruhových souhvězdí se vyskytují na babylónských tabulkách označovaných jako Mul.Apin, vzniklých v  8. nebo 7. století př. n.l., a i ony byly později přejaty následujícími kulturami. Jestli to byly spíš jen obrazy nebo jestli nesly  nějaký kultický význam je samozřejmě věcí sporu, ale mýtické myšlení starých civilizací by spíše svědčilo pro druhou skutečnost. V oněch dobách již samotné pojmenování vyjadřovalo podstatu. Podle některých názorů  je však astrologické vědění důsledkem mnohasetletého srovnávání úkazů na obloze se záznamy historických událostí. V mytickém myšlení se časová následnost vykládala jako příčinná souvislost, proto se očekávalo, že při novém výskytu určitého nebeského úkazu dojde k opakované události i na Zemi, a o analogických procesech se předpokládalo, že mají stejné příčiny a následky. (Whitfield, 19-20; Ross; Grün, 26-27; Aveni, 68-69; Horský, Kalivoda, 18, 22, 26-28)

Nyní záleží na tom, zda-li magické myšlení považujeme za zastaralé a méněcenné, anebo naopak za způsob, který i dnes vypovídá něco důležitého o naší podstatě. Jednotlivé prvky astrologie lze považovat za praobrazy lidského prožívání, vzniklé v dobách, kdy bylo toto prožívání ještě syrové a tedy v určitém smyslu skutečnější, a zároveň tříbené dlouhou, víceméně neformální tradicí - podobně jako mýty nebo pohádky. Můžeme se samozřejmě domnívat, že jsme odhalili, co obrazotvornost našich předků podnítilo - ale stále tu ještě zbývá ona ohromná síla lidské mysli, která jako by nemohla odolat, aby se nespatřila ve světě kolem. A navíc, nemůžeme se už vcítit do způsobu, jakým se oni cítili součástí světa kolem sebe - takže síla lidské mysli a síla toho, čím byla tato mysl podněcována a čím se inspirovala, bylo jedno a totéž, nebo mnohem víc jedno a totéž, než si dokážeme představit. Tak se mohli dávní lidé dovídat věci způsoby, jež jsou nám dnes skryty. Robert Temple v knize o kmeni afrických Dogonů, kteří mají udivující znalosti o Psí hvězdě, Síriovi, hovoří o celostním pohledu v souladu s kosmickými principy a podotýká, že „sice naše vnitřní hodiny i nadále odbíjejí rytmus života, pozbyly však již souladu s okolním světem.“ (Karrer, 15)

Jak do toho ovšem zapadají objevy nových nebeských těles, zejména planet Uranu, Neptunu a Pluta (hovoříme-li o něm stále jako o planetě, kterou velice nedávno formálně být přestal), ale i mnoha planetek, a jejich dodatečné zahrnutí do systému astrologických znaků? Zatímco v případě tradičních planet se astrologové odvolávají na starodávnou tradici, novověké planety obdržely své významy poměrně brzy po svém objevu a v souladu se jménem, které nové planety dostaly. To je pro některé dokladem libovolnosti a náhody, ale astrologové to opět nazírají symbolicky. Riemann podotýká: „Zjevně existuje souvislost mezi objevením nové planety a kolektivně-psychickým rozšířením vědomí.“ (Riemann, 185) Liz Greenová označuje tyto „transsaturnské planety“, které v důsledku délky svých oběžných drah zastihují v jednom zvěrokruhovém znamení lidi narozené v rozmezí delších časových údobí (sedmi až třiceti let), jako výraz kolektivního nevědomí. Dobu, v níž byly tyto planety objeveny, i okolnosti jejich objevu dává Greenová do synchronistické souvislosti právě s jejich astrologickými významy. (viz Greenová, 45-53, Špůrek, 137) Je zřejmé, že odpůrci podobným narativním způsobům neuvěří, avšak imaginativní jedince takové uvažování spíše povzbudí k hledání dalších analogií. Jak však upozorňuje Kratochvíl, je pozoruhodné, že mezi planetami, jež byly známy všem starověkým kulturám, nechybí Merkur, obtížně pozorovatelný, a to ještě jen za příhodné pozice. Oproti tomu Uran, jehož spatření pouhým okem není zase o tolik obtížnější než spatření Merkura, je teprve objevem novověké Evropy. (Kratochvíl, 3)

Jako příklad jednoho z nejnovějších nálezů můžeme jmenovat planetku Chiron, obíhající většinou po nepravidelné dráze mezi Saturnem a Uranem. Chiron, který byl objeven roku 1977, má částečně i vlastnosti komety, a proto dostal jméno jednoho z mýtických Kentaurů, napůl lidí a napůl koní, a sice Kentaura Cheiróna, jehož otcem byl Kronos (Saturn) a dědem Úranos (Uran). Tehdy poprvé na pojmenovávání vesmírných těles spolupracovali astronomové s astrology. Roku 1983 vyšly první publikace interpretující Chironův horoskopický význam na základě zkoumání konkrétních horoskopů a této planetce se dostalo velké popularity. Nejen na základě příběhu mystického Cheiróna, ale i na rovině vnější podobnosti byl Chiron, který se nachází na vnější hranici  tradičních planet, a proto bývá chápan jako „klíč k transsaturnským planetám“, spojen s mýtem o „zraněném léčiteli“, jehož návrat si podle některých názorů doba vyžádala. Ti, kdo mají tendenci uvažovat synchronisticky, mohou dále připomenout, že jako Chiron měl být už v roce 1861 pojmenován  Saturnův devátý měsíc, avšak jeho existence tehdy nebyla potvrzena. K tomu došlo až o téměř čtyřicet let později, ale nový měsíc neobdržel jméno Chiron, nýbrž Phoebe. (Heeren; Schlyter; Špůrek, 192)

Představme si, že takhle nějak mohli v dávných dobách postupovat Sumerové - na základě metaforického přenášení významu a v souladu s vnitřními představami, které se v určitou dobu začaly probouzet. Význam, inspirovaný i vnějšími znaky, jako například barvou či chováním planet, se mohl dlouhodobě vyvíjel podle své funkce v jednotlivých předpovědích - tak by si vlastně podržel svou rozlišovací schopnost vůči jiným znakům horoskopu. To je však kauzální vysvětlení. V samé podstatě astrologie leží naproti tomu těžko zdůvodnitelné, ale pro mnohé fascinující uvažování v analogiích. Je možné, že významy byly lidem prostě synchronisticky „zjeveny“, či opakovaně „zjevovány“.

Dá se však čekat, že každý pro své tvrzení najde přesně ty důvody, které potřebuje. Jiří Grygar sice připouští, že pro „konečné řešení problému astrologie“ by bylo nutné ji důkladně zkoumat, ale dodává: „my všichni jsme natolik předpojati nebo prostě příliš tušíme, že to nedá vůbec nic, že nutit se do něčeho takového by člověka nebavilo. Odborný problém astrologie je tak strašně nezajímavý, že prostě nikdo mne nepřinutí, abych to dělal.“ (Špůrek 1995, 188) Je to Grygarovo vyznání a má na něj plné právo.

Chápeme-li ovšem astrologii jako výzvu k introspekci, těžko se obejdeme bez otevřenosti a důvěry. A tak C. G. Jung o Knize proměn prohlašuje: „Někomu se bude jevit tento duch jasný jak den, jinému stinný jak soumrak a třetímu temný jako noc. Ten, komu se nelíbí, by ho neměl užívat, a ten, kdo je proti němu, není povinen mu dávat za pravdu. Nechme jej vyjít do světa k prospěchu těch, kdo mohou rozpoznat jeho smysl.“ (Jung, 64)

Shrnutí

Rád bych nyní shrnul myšlenky, kvůli nimž jsem tuto práci psal, nebo které vyplynuly v průběhu jejího psaní. Některé z nich výše zmíněná témata přesahují a naznačují směr dalších možných úvah.

1.      Chceme-li označit astrologii za nevědeckou, musíme nejprve definovat pojetí vědy, z něhož vycházíme.

A i když astrologii za nevědeckou označíme, měli bychom uvážit, zda-li existuje něco, čímž by mohla vědě přispět, a to i tím, že by pomohla vytýčit její hranice.

Držíme-li se Popperova kritéria, astrologii za vědu považovat nemůžeme. Je však otázka,

můžeme-li pak za vědu považovat například psychoterapii. Je psychoterapie pokládána za vědu jen v té míře, v níž jsou její součástí „exaktní“ teorie, jako například kognitivně-behaviorální, které se zaměřují na měřitelné vnější symptomy? Připomeňme, že hlubinně-analytické směry, představitele narativně a interpretativně orientované psychoterapie, Popper označil za nevědecké. Významným faktorem analytických terapií je přenos - který je analogickým fenoménem svého druhu.

Na čem je založen vědecký status psychoterapie a jak se liší od možného vědeckého statusu astrologie? Jak pevné je paradigma ve společenských i přírodních vědách? Je názorová nejednotnost známkou nestability, nebo ukazatelem vnitřního potenciálu? Z těchto otázek plyne, že věda se nemůže zabývat vědeckostí astrologie, aniž by reflektovala sama sebe.

2.      Popper i Kuhn se shodují v tom, že astrologická teorie je příliš vágní. Lze tuto vágnost změnit? Astrologie se může pokusit lépe vyřešit některé sporné body, jako například otázku působení. Funguje astrologie čistě na analogické (synchronistické) bázi, nebo se v ní uplatňují i kauzální faktory? Jestliže astrologie kauzální působení nepředpokládá, nemůže jím podpírat své teze. Například působení Měsíce, které se může projevovat i ne zcela vysvětlenými úkazy (vedle vlivu na růst hub se uvádí například jeho vliv na udržení účinných látek léčivých bylin při jejich sběru a luhování - Dudek, 5), by v tomto případě nemělo s astrologickým působením vůbec nic společného. Jak je tomu například v souvislosti s biorytmy (cirkadiánními rytmy)?

3.      Má být astrologie vůbec vědecká? Neztratí zpřesňováním své teorie něco ze své síly? Astrologie je v podstatě magická praktika, která přímo pracuje s tajemným a nevysvětlitelným. Toto tajemno můžeme jednat chápat přímo jako podstatu její moci, nebo psychologicky jako prostředek umožňující projikování vnitřních obsahů. Astrologové také zdůrazňují jedinečný účinek, podobně jako například v umění. Zde má astrologie něco společného i s psychoterapií, která pracuje s nespecifickým, lidským faktorem, který je vždy jedinečně zabarven. Člověk nemůže být v psychoterapii zcela exaktní proto, že je sám nositelem něčeho, co na něj působí. Nemůže se zvnějšku zcela jasně dívat na sama sebe. I zde hraje roli projikování - zejména v analytických terapiích v podobě přenosu.  Tím je naznačen i introspektivní potenciál astrologie, který by bylo možno srovnat s účinkem psychoterapie.

Připodobníme-li ovšem astrologii k umění, pak může být necitlivě prováděným vysvětlováním její účinek -stejně jako umělecký účinek - znehodnocen. Existuje však i taková umělecká interpretace, která může dojem zesílit. Zde má umění objektivační potenciál, spojený se sebereflexí a sdílením, a právě tak jej má psychoterapie. Jím se již umění i psychoterapie dotýkají vědy. Věda se na oplátku dotýká umění tím, že hodnotné vědecké teorie mají tendenci být elegantní a „krásné“.

Budeme-li však umění a vědu vnímat jako principiálně odlišné a  status astrologie vnímat jako blízký umění, pak nemůžeme očekávat, že astrologie může sloužit jako věda. Věda v Popperově pojetí snižuje vágnost tím, že vylučuje výskyt určitých jevů. Tím si mohou jednotlivé vědecké teorie konkurovat. S něčím podobným se v umění moc nesetkáme. Je však umění vágní? Svou nejasností může zvyšovat projektivní účinek - avšak zároveň se nedá říci, že by fungovalo nespecificky. Umění především působí prostřednictvím metafor - a tak je tomu nesporně i u astrologie. Je ale užití metafor vyloučeno z vědy? A i kdyby, může se metaforami zabývat věda? Nebo snad ryzí metaforické uchopení světa umožňuje něco, čeho věda není schopna?

4.      Problémem je, že astrologie bez teorie je zneužitelná a také slouží jako snadný terč kritikům. Implicitní teorie vytváří každý z nás - a jejich nereflektovanost je spíše na závadu. Nabízí se proto myšlenka, že exaktní a „tajemná“ stránka by zde mohly existovat paralelně vedle sebe. Tak by astrologie mohla ze skutečnosti, že zachází s jevy, které není schopna vysvětlit, učinit svou výsadu, a stát se jedním z nástrojů, jak s těmito jevy zacházet. Stala by se vlastně nositelem teorie, jak zacházet s tím, s čím se zacházet nedá. Je paradoxem, že i o nejasném se můžeme vyjadřovat jasně. Astrologie může specifikovat okolnosti a jevy, k nimž není schopna se vyjádřit. K něčemu podobnému vlastně vyzývá Riemann, když hovoří o pouhé „poradenské funkci“ astrologie. I když nevíme, jak astrologie působí, můžeme mít zkušenost s tím, že působí. Můžeme též vytvářet domněnky o jejím působení - domněnky, které vytvářejí konzistentní teoretický systém.

Můžeme také rozdělit astrologii na „řemeslo“ (ovšem v lepším smyslu, než má na mysli Kuhn) a na „umění“ - přičemž podobné rozdělení má jistě platnost i v psychoterapii.

Při tom platí, že v podstatě každá teorie by si měla udržet úctu před jevy, které neumí vysvětlit - ale jejichž platnost mnohdy tuší. Jak vyplývá již z Popperových tezí, právě dobrá teorie si je vědoma hranic své platnosti, protože něco určitého vylučuje. Popper rovněž hovoří o metafyzických výzkumných programech. Jimi má na mysli soubor určitých jasně formulovaných předpokladů, které nelze dokázat, ale z nichž vědec nutně vychází - a má tak činit vědomě.

5.      Platnost astrologie je jistě možné zkoumat. Je důležité pojmenovat, jak úspěšné byly doposud kvantitativně založené studie a lze-li je při výzkumu astrologie uplatnit. Lze provádět i kvalitativní výzkum - například soustředíme-li se na psychoterapeutický účinek astrologie samostatně nebo jako doplňkové metody při provádění psychoterapie. Výzkum může zjišťovat i postoje vůči astrologii a zkoumat významy, jež jí lidé přikládají. Kolem astrologie bezesporu existuje spoustu předsudků. Z nějakého důvodu převažují lidé, kteří buď astrologii zarputile brání, nebo zarputile odmítají. Proč, a souvisí to s jejím účinkem?

6.      Podle Thagarda se astrologická teorie v průběhu věků proměnila jen málo a nijak své vědění neprohloubila. Tím se na jednu stranu neříká, že nemá tuto příležitost právě nyní. Na druhou stranu se musíme ptát, do jaké míry možná představuje astrologie spojení s dávnou minulostí - jako jakýsi most k mýtickému myšlení našich předků, či mýtickému aspektu nás samých. I zde se tedy nabízí možnost vytýčit hranici mezi tím, co je třeba podrobit revizi, a co je naopak třeba uchovat. Thagard hovoří o alternativních psychologických teoriích, které astrologii vhodně nahrazují. Zprostředkují však tyto teorie něco, co může zprostředkovat astrologie? O tuto pro psychologa významnou otázku má práce spíše jen zavadila a jistě by stála za hlubší rozbor.

Je rovněž možné, že astrologie představuje určitý pokus o systematizaci toho, s čím se setkáváme při uměleckém zážitku? Nabízí se tu odkaz na Jungův termín archetypu. Archetypy lze do jisté míry třídit - takže jejich systém se patrně stává přechodem mezi obecným (exaktním) a jedinečným. 

Paralely lze nacházet i v myšlení neevropských kultur - například Jung zmiňuje neexistenci vědy v našem slova smyslu v tradiční čínské kultuře (Jung 57).

Můžeme se tedy zabývat tím, co není vědecké, nebo co je „předvědecké“, nebo co vykazuje jen některé vlastnosti spojované s vědou - a tím se něco dozvědět.

7.      Jak již vyplývá z předchozího, může nás i „problém astrologie“ podnítit k zamyšlení nad hranicemi „objektivistické racionality“, která se, jak Neubauer připomíná, nedostatečně vyjadřuje k smyslu našeho života. Tím, že se astrologie bez  postoje ke smyslu neobejde, zahrnuje vždy i nás samotné, protože na otázku po smyslu si musíme nakonec odpovědět my sami. Víra v astrologii se tak stává něčím objektivně nerozhodnutelným, osobním. Něčí víra nebo něčí nevíra v astrologii zakládá její fenomenologickou existenci, aniž by nutně potvrzovala nebo vyvracela její objektivní platnost. Tím se astrologická teorie stává metafyzickou spíše než vědeckou (alespoň vědeckou ve smyslu přírodních věd). Je poselství astrologie přínosné? Astrologie říká, že vnější vesmírné i vnitřní psychické děje jsou vzájemně spjaty a „každý člověk má své místo ve vesmíru.“ Právě tím, že naznačuje osobní limity, vlastně každého jedince podněcuje k uplatnění svobodné vůle. Chápeme-li astrologii tímto způsobem, pak je její poselství velmi optimistické a přitažlivé. V hodnocení metafyzických teorií, jak jej pojímá Popper, podle mého názoru astrologie obstojí.

Můžeme samozřejmě hledat, dá-li se podobné poselství vyjádřit i lépe. Nebo si prostě můžeme vystačit s naším kladným postojem k astrologii. Kladný postoj k lidem, které máme rádi, také přijímáme, aniž bychom jej racionalisticky a s určitou neúctou zpochybňovali.

8.      Z toho plyne následující zkušenost. Lidé, kteří pracují s magickými praktikami, jimž věří, uvádějí, že podstatou účinku je právě jejich důvěra v tyto praktiky. Z toho plyne, že se ke zdroji poselství i k výsledku chovají s určitou úctou, která je srovnatelná s úctou k člověku, jemuž důvěřujeme. Jejich zkušenost dokonce říká, že zdroj tohoto poselství  nám může - právě tak jako druhý člověk - nastavovat zrcadlo. Není-li spokojen s naším chování, upře nám své informace, nebo nám odpoví způsobem, který jsme nečekali. I zde se ovšem nabízí projektivní faktor - jenže projektivní faktor působí i v každém mezilidském vztahu.

9.      Měli bychom se také pokusit vysvětlit, jakým způsobem došlo k vývoji astrologie. Zde mě napadá následující teorie. Fantazie při pojmenovávání souhvězdí, z nichž se později stala znamení, a planet nebyla náhodná, ale byla podřízena tomu, že znamení a planety byly chápány jako označení toku času. Jména planet se dodnes dochovala například ve francouzských  názvech dní v týdnu. Znamení bylo nakonec v naší kultuře dvanáct, stejně jako měsíců v roce - na jednom z nejstarších zpodobnění zvěrokruhu, římském „kolíčkovém kalendáři“ z doby kolem počátku našeho letopočtu, jsou měsíce symbolizovány právě znameními (Špůrek 1998, 19). Každý měsíc a každý den byly tedy nejspíše v patronaci určitého nebeského útvaru.  Dvanáctka ve dvanáctiměsíčním roce nebo dvanáctihodinových polovinách dne (dni a noci)  mohla být  symbolem času.  Symbol dvanáctky mohl vzniknout spolupůsobením lidské fantazie a objektivní situace - minimálně v případě délky roku určené faktickou pozicí Země ve vesmíru. Primární však byla lidská psychika. Skutečná souhvězdí na obloze své označení a významy od lidí získala, ještě když se jejich pozice shodovala s pozicí v pozdějším zvěrokruhu. Osamostatněním zvěrokruhu na skutečných znameních na obloze mohlo dojít ke konečnému uchopení těchto znamení jako symbolických. Primární tedy byla projekce lidské zkušenosti a nebeské útvary své smysluplné názvy získaly proto, aby ji vyjadřovaly. Mýtický člověk se neodděloval od přírody, v níž žil. Svou sounáležitost, vyjádřenou v astrologii jako analogii mezi mikrokosmem a makrokosmem, plně prožíval. Dnes se již člověk z přírody v mnohém vydělil, ale v míře, v níž je stále přírodní bytostí, analogie s makrokosmem jeho spjatost a sounáležitost symbolicky a obrazotvorně vyjadřuje. Astrologie je zpodobením  cyklického toku lidského života jako součásti cyklického toku vesmíru. 

Z toho by plynulo, že astrologie je pomůckou, a nikoli zdrojem toho, co se člověk o sobě dozvídá. Je ovšem možné, že lidská zkušenost se bez plátna, na nějž promítá své obsahy, neobejde. Anebo člověku činí radost se na takové plátno promítat?

pokračování