Ve městě bylo ale sněhu trošku smutno. Hned byl celý špinavý a pošlapaný, lidé na něj spíš nadávali, než aby se z něj radovali. To ho moc mrzelo, nechápal, proč ho zrovna zde nemají rádi. Cítil se tolik ukřivděný, zrodil se pro jejich radost a potěšení a oni dělali, jako by byl nějakou pohromou. Kdyby mu bylo dáno, aby lidem škodil, mohl by teď na sebe být právem hrdý; ale takhle? Plakal by, kdyby měl tuto vlastnost, ale vlastně ani nevěděl, co to pláč je, a tak se jen užíral nad svým osudem a bezvládně ležel na cestách i dvorcích a nechával po sobě šlapat.

Sníh se pod jejich dlaněmi radoval. Prokřehlými prsty uplácali společně v rohu špinavého a temného dvorku sněhuláka. Nebyl vůbec hezký, jednotlivé koule byly neforemné, sněhulák stál nakloněný mírně vlevo, oči a pusu tvořily malé černé uhlíky, místo nosu svraštělá a ohlodaná mrkev, v jediné ruce zabodnutou uschlou větev, na hlavě rozbitý a pomačkaný plecháček, ze kterého se ještě místy odlupovaly zbytky červené barvy. Úsměv měl mírně pokřivený, maličký hrnec nasazený směšně na veliké a šišaté hlavě. Pak se čas nachýlil a hoši museli znovu vyrazit za svou prací. A chudák sněhulák osaměl, zůstal stát v tmavém koutě, zastíněný hromadou dřevěných bedýnek a podobného harampádí, které pokrývalo většinu dvora. Nechápal, proč je sám, čerstvě zrozený z padlého sněhu a hned opuštěný svými tvůrci, dvěma prostými chlapci s prokřehlýma rukama a mrazem zrudlými tvářemi. Netušil nic o světě, neznal, co je bída a lidské utrpení. A tak tam stál po celý zbytek dne, poslouchal ruch z ulice a přemýšlel, co se asi děje za vysokou zdí, která ho oddělovala od okolního světa.

A od toho dne tomu tak bylo stále. Časně ráno chlapci vstali a vyrazili do školy, odpoledne po skromném obědě je čekala namáhavá práce, která mnohdy trvala až do pozdního večera, ale každou volnou chvíli trávili u svého přítele sněhuláka. Upravovali mu jeho “slušivý klobouček”, uhlazovali namrzající sníh, možná ho brali jako živého kamaráda. Mezi svými vrstevníky neměli žádné přátele, každý opovrhoval jejich chudobou a nuzným zjevem. A tak se ze svého sněhového přítele radovali a též on byl rád, že není tolik sám. I když ho trápilo, že jsou chlapci po většinu dne pryč a jsou-li u něj, vidí v jejich radostí zářících očích stopy únavy a nemoci. Však každou noc slýchává z jejich prostého domku dvouhlasné pokašlávání a těžké oddechování.

Ten rok byla zima obzvlášť dlouhá a mráz štípal do tváří a pronikal kdejakou skulinou do tepla domovů i pod chatrné kabátky a záplatované kalhoty chudých chlapců. Oba byli již vysíleni svou nemocí, až se jednoho rána vůbec neobjevili a sněhulák spatřil jejich postavičky špinavým oknem, jak se choulí v postýlce v chladné místnosti a zápasí s těžkou chorobou. Tak to trvalo celé dlouhé dny a týdny, chlapci se stále neobjevovali, ale jejich stav se nijak neměnil. Ani doktor jim svou návštěvou příliš nepomohl, na drahé léky neměli a ty levnější vůbec nezabíraly. A tak na ně sněhulák čekal marně. Pomalu ubíhaly mrazivé dny a sníh mizel z ulic i strání, u cest se dokonce objevovaly první sněženky, jen sněhulák stále pevně a odhodlaně stál a čekal na návrat svých kamarádů. Až jednou se stalo něco hrozného. Časně ráno vyšla z domu postava zahalená v dlouhém kabátu, se šátkem na hlavě…byla to matka obou chlapců. Když se kolem poledne navrátila, doprovázel ji vysoký, štíhlý muž v klobouku, s šedou bradkou a pichlavým pohledem. Na silnici před domem zůstal stát černý povoz, ze kterého jeho pomocníci snášeli dvě prosté, dřevěné rakve a zamířili s nimi přes dvůr do skrovného příbytku plačící ženy. Sněhulák byl tolik zvědavý, co se v domě stalo, bál se, zda se jeho kamarádům nepřihodilo něco hrozného. Nemohl však prohlédnout oknem dovnitř, bylo tolik zašedlé a tak moc daleko, že spatřil jen letmé stíny a kvapný pohyb ve světnici. Celým srdcem, které jistě měl ukryté kdesi hluboko ve svém sněhovém těle, toužil posunout se blíže k oknu a nahlédnout dovnitř. Tolik si to přál, tak moc se bál o osud svých kamarádů, že se stal zázrak a jeho tělo se pohnulo. O kousek, a o další, a ještě, a znovu… Již byl od okna jen kousíček, stačilo pouze maličko. Naklonil ještě více své pokřivené tělo a konečně spatřil obraz v místnosti. V otevřených rakvích ležela mrtvolně bledá, bezvládná těla jeho malých přátel, v čele jejich postele ještě dohořívala bílá svíce. Pak pomocníci přiklopili na rakve těžká dřevěná víka a chystali se je odnést na povoz. V rohu místnosti sněhulák spatřil plačící matku, hlavu držela v dlaních a muž s bradkou stál za ní a snažil se ji ukonejšit svými slovy.

Jaký to byl smutný pohled. Tolik sněhuláka rozlítostnil. Náhle pocítil zvláštní pocit, jakési chvění hluboko ve svém nitru, nedovedl to pojmenovat, ani ho zastavit. Smutek se rozlil celým jeho ledovým tělem a z jeho uhlíkového oka skanula pravá, nefalšovaná slza. Za ní následovala další, z očí se mu řinuly přímo proudy slz. Sněhulák pocítil náhlou slabost a začal pomalu klesat k zemi. Jeho tělo bylo náhle tak těžké, již nemohl dále stát a pomalu se proměňoval v kaluž plnou slaných slz. Jeho duše se však vznesla a odlétla kamsi vysoko k modrému nebi, na kterém zářilo teplé jarní slunce a kde jistě čekaly i duše jeho malých kamarádů.