Bubu.

„Bílá držko, nemáš trochu trávy?“ - asi tak nějak poprvé poznal Mike v brzkých ranních hodinách po nástupu do firmy kromě jiných bytostí s ještě slepenýma očima Bubu  - dvakrát kříženého anglo-afro rasou. Uvítaní ve firmě se mu líbilo čím dál víc.

„Ještě nejsem Anglán, jenom British“ - vysvětloval mu dál Bubu ochotně svoje postavení ve firmě a přidal kopu užitečných informací – jak např. cestovat metrem.

   Byl věrným potomkem svých předků z dalekých plantáží o pár desítek generací dřív. Mike si je často představoval, jak se s velikými mačetami prosekávají třtinou, žvýkají koku, mrskají se mezi sebou a tvoří genetický potenciál pro příštího malého Bubu.

   Bubu měl kolem 17 stones, ruce od ramen dolů v šířce stehna běžného pozemšťana, žluté zuby, břicho jako jeho přítelkyně z Jamaiky ve 4-tém měsíci. V době, kdy se mu dařilo měl místo uslzených očí jenom štěrbinky. V dobách blahobytu si tahal domů od překupníků kila éček, haše a podobných radostí. Za léta praxe měl už docela slušně zmáknuté poměry tabáku a „Mary Jane“ a bylo zábavné sledovat, s jakou láskou si připravoval jointy.

„Hmm, to je špatně, to je špatně když mi vidíš oči, kámo“, mumlal a stěžoval si vždy před „berousem“.

   V tom čase začali záhadně mizet celé palety materiálu ze skladu  i z prodejny a Bubu začal dělat veliký business s prodejem materiálu do firmy umístěné 300 metrů naproti. Jeho veliký business spočíval v tom, že během polední přestávky manažera se shodou okolností objevila na Johnově vrátnici neskutečně půvabná mladá čokoládová čubka s velkou pusou. Všichni ve firmě si ho drželi v ruce, někteří zmizli na toaletu, na place to vzrušení jednoduše viselo ve vzduchu.

   Dokonce i starý, opelichaný Joe stáhl roletu na svém přívěsu a přestal na čas prodávat zelené hamburgery, což v té chvíli bylo všem jedno.

No a čokoládka v kratinkém tričku, s holým bříškem a vyšpuleným zadečkem, přičemž samozřejmě bylo vidět polonahé půlky, ledabyle zakryté kouskem krajky, si na flirtovaní vybrala toho největšího Einsteina v uniformě na vrátnici, který zarytě věřil, že na zimní olympiádě se používá na stadionech sklo místo ledu. To byla Bubova chvíle. Naložil s tupým pohledem automaticky na vidlice ještěrky paletu s cihlami a lidičky ve firmě na protějším kopci byly taky rádi.

   Bubu  totiž nebyl náročný a dohodnout se s ním nebyl nikdy žádný problém, jelikož měl permanentně prázdné kapsy.

„Tak vidíš Mike, tady je totální diskriminace. Jsi jiný než oni, ale přesto by jsi měl vědět, že za všechno můžete vy – bílé držky. My na vás furt musíme jenom makat “ – rozšiřoval mu potom dál obzory ustaraný Bubu.

   Mikeovi se to jevilo trošku jinak. Bubu totiž taky zažil kromě nacouvání v limbu do starého golfa většinou vysmátého na ještěrce s obrovskou bagetou v ruce, kterou si na sluníčku dokázal opravdicky vychutnat anebo jeho přítomnost ve firmě prozrazovali jenom obláčky kouře z garáže, kam pravidelně chodil "kontrolovat" materiál.

   V časech  jasnozřivosti aneb krátkého osvícení Bubu tvořil. Vzal si dodací listy, které pochopil po svém a těžko čitelným písmem na jejich zadní stranu čmáral rapové slogany.

   Když už měl pocit, že k tomu potřebuje více autenticity, opřel si telefon o materiál ve výšce hlavy na paletě, zapnul nahrávaní, vesele jamoval s krátkými pokřiky a hrozivými rozmachy obrovských rukou si představoval vystoupení před svým publikem.

„Mike, jednou budu strašně slavnej a ty mi budeš dělat bodyguarda“ - smál se Bubu s úsměvem od ucha k uchu.

„A budeš mi vodit na hraní bílý holky“ - kasal se. Měl neuvěřitelně plné rty a když se olizoval nebylo těžké uhodnout, jaké hry s bílýma holkama měl na mysli.

„No, Bubu, nechci ti kazit iluze, ale asi ti nechám i ty ostatní “ - zchladil ho Mike. Ne, že by mu ty ostatní s vypuklýma zadečkama vadily, nebo měl apriori nějaké předsudky, jenom mu občas dělalo dobře, když dokázal takové držce jako byl Bubu taky kontrovat.

   Někdy mu ale průpovídky a chování Buba dráždily nervovou soustavu a smysly nad hranici snesitelnosti. Bubovo dospávací zlozvyky a divoké páteční party byly totiž všeobecně známé. A v to sobotní ráno, když upocený běhal po firmě jako utržený vagón sám 2 hodiny, mu moc do smíchu nebylo - když ještě musel rozvážet některým tlustým služebníkům království zboží.

   Vzdálenou přítomnost a možný příchod jeho drahého, na čas zmizelého a znova nalezeného kolegu Bubu, prozradilo najednou jeno jeho divoké řehtání za plotem, vykřikování Mikeovo jména a známe rapové nápěvy.

„Kurva to je zase pech“ - meditoval Mike.

„ Proč já se nenarodil taky někde v teple ...“, - honili se mu hlavou myšlenky.

„Já mu snad zlomím i ten veliký placatý nos“ - nahlas dál uvažoval.

   Placatý nos měl Bubu jako pozůstatek po pokusech uživit se v mládí boxem a mít na svoje radosti prostředky vydělané jinak než prací.

Boxoval totiž v místním amatérském klubu a možná by to i někde dotáhl - nebýt jeho pozdější lásky k fetu.

Když se mu potom povedlo někde v centru city zrušit auto - psali o tom i místní plátky s respektem.

Protože když ho ve špitále testovali na fet, po analýze krve nemohli některé druhy vůbec identifikovat - natož uvěřit, že takové množství drog v kombinaci s chlastem někdo může přežít a ještě řídit auto. Jelikož byl tehdy Bubu ještě mladý, zkazili mu ve finále asi jenom na pár let radost vozit se ve svý káře od předních sedadel vyplněnou reprákama.

„Mike, máme v ulici novou fešandu, to zas bude ňamka pro mého černého fešáka“ - snažil se ho později po dvou kafích Bubu rozveselit.

„A je dokonce někde z těch vašich končin, odněkud z té díry….počkej Praha “ - vypadlo z něho po delším namáhaní vykouřené šedé hmoty.

Mike si představil zas jednu fanynku, která chtěla poznat uzené maso, ale do smíchu mu tentokrát nebylo.

„Tak co je Mike, zas průser se šíleným Davem? Však já mu zruším ksicht, buzerantovi, počkej ... “ - postavil se a hrozil obrovitánskou pěstí Bubu v záchvatu spravedlnosti a chtěl se vydat za zastupujícím managerem, aby mu to vysvětlil. V to ráno mu bylo evidentně všechno jedno.

„Fuck in hell Bubu - sedni si a neplaš“.

„Chytil mě dnes ráno ten fucking asshole - co fotí trošku jinak zaparkované auta v city a rozdává pozdravy od 50 quids a výš, když jsem byl se zbožím v Nottingu…“ - pokračoval se sklopěnou hlavou Mike.

   Mike měl smíšené pocity hněvu z Bubovo absence a  bezradnosti z blbého pochůzkáře. Makali v tom blbém království za pár jejich šupů a každá platba navíc oddalovala sladký sen o velikém bohatství doma.

   To, že se Bubu začal náhle krčit v záchvatu šíleného smíchu, ho místo porozumění překvapilo.

   Bubu začal tancovat dokolečka a klasicky se řehtal.

„Mike, firma zaplatí, firma zaplatí “, to bylo jediné, co mu bylo v dané chvíli v jeho common řeči rozumět.

„A víš co? Fuck the wencklers!“ - vyhlásil Bubu, stáhnul si zašmudlané tepláky a vystrčil proti světu svou velikou snědou špinavou řiť.

   Distingovaná postarší lady, co právě přišla na víkendovou kukandu zboží, v momentě zahlédnutí Bubovo holé řiti v němém úžase narazila do kopice latěk o rozměru 4x2 inch a povalila se vedle připravených pytlů s cementem.

   Podzimní sluníčko se jako by po dlouhém ranním ostychu konečně osmělilo polechtat svými paprsky utíkající vysmáté kluky.

Pro dnešní den jejich dřina konečně skončila…

© 2007 Sartre2