Dnes jsem se rozhodla odnést si z pokoje všechny hrnky plné již plesnivého čaje, které se mi tam nahromadily za poslední půlrok. Mě totiž každý večer přepadne strašný smutek, takové ty pocity samoty, opušťenosti, lhostejnosti ostatních...řeším to tak, že si uvařim čaj, pustim si nějakou hudbu, sednu si na postel a přemýšlím o lidech kteří mi ublížili. Myslím na tebe. Na tebe, jak jsi mi na pískovišti vzal lopatku a ještě se mi smál. A vzpomínáš jak sis ode mě v první třídě odsednul? Tehdy jsem byla hodně smutná. Tobě to možná přišlo jako maličkost, ale když se ty maličkosti nahromadí....stejně jako kdyš šetříš drobné, za určitý čas si našetříš na nové auto. A tehdy na koupališti! To jsme ještě byli mladí a neměli rozum. Všechny děti si hrály ve vodě, výskaly, povykovaly, cákaly na sebe a smály se, jenom já se bála vody. Možná, žes mi chtěl pomoci, když jsi mě z mola strčil dolů, ale nepomohl jsi mi. Z vody mám strach ještě větší než předtím až do teď. Pamatuješ si, jak jsi za to dostal vyhubováno? Že ne? Pro tebe to pochopitelně byla maličkost. Tys na to zapomněl, ale já ne. Nezapomněla jsem ani na to jak jsi mě zesměšnil před šéfem, jak jsi mě nepustil sednout v tramvaji, i když jsi dobře viděl, že jsem o berlích, jak jsi se na ulici smál mému účesu, a říkal kamarádovi: ta má ale ránu, žejo vole!. Možná sis pokaždé řekl-to je dobré, tu už nikdy neuvidím, a zapomněl jsi na mě. Jenomže já na tebe ne. Mohl by ses mi třeba omluvit....jenom tak tiše, pro sebe......

      Že tento text vypadá trochu jako hloupé vyznání neopětované lásky? Že všechny předešlé řádky hovoří k nějakému konkrétnímu muži? Ne, milý čtenáři. Hovoří k tobě! Jistě si vzpomeneš, na nějakou tu maličkost, kterou jsi někomu, třeba jsi ho neznal, udělal. A věř mi, že ten dotyčný si na to může pamatovat celý život. Ten dotyčný jsem já. Pamatuješ si na mě? Ano, tehdy tam.....Správně, já jsem přece.......