|
| |
 |
Duchovní svět Indiánů
Autor: Yizhii (Občasný) - publikováno 18.5.2000 (22:34:05), v časopise 21.5.2000
|
|  |
Indiánská mystika je něco, co bylo v naší zemi odjakživa neznámým pojmem. Přesněji řečeno, tento pojem byl a zůstává svázán s řadou falešných představ. Původní severoamerické kultury jsou u nás zprofanovány do ubohé podoby. Mnohaletá tradice zahájená zničujícím náporem Mayovek Indiány degradovala na šašky do pohádek pro děti nebo k humorným představením pro dospělé. Není proto snadné si uvědomit, že daleko za touto pestrou a lacinou clonou se skrývají opravdoví lidé. Lidé s hrdým a osobitým životním stylem, třebaže ten je už minulostí.
Jejich duchovní představy se většinou značně podobají představám lovecko-sběračských či primitivně zemědělských kultur z jiných částí světa, i když mají pochopitelně svá geograficky daná specifika (vztah k tabáku, motiv kojota jakožto kulturního hrdiny...). Říci o tom něco konkrétního a přitom v obecných pojmech je obtížnější, než by se mohlo zdát. V představách laické veřejnosti měli zkrátka všichni Indiáni jednoho boha, Manitůa, toho uctívali a k němu se ubírali po smrti. Tečka.
Na tomhle názoru však není ani kapka pravdy. Dobrá, je tam řekněme jedna kapička, kterou byste ale museli pracně vymačkat. Především neexistuje něco jako univerzální indiánská víra (stejně jako neexistuje univerzální indiánský jazyk). Religiózní prvky v jednotlivých oblastech Ameriky se značně odlišují. Dále, v žádné z těchto různorodých kultur nenaleznete čistý koncept jediného boha. Sotvakde dokonce můžeme mluvit o polyteismu.
Kde se vzal pojem "Manitůa"? Manito (nebo manido či manidó) je slovo z algonkianské jazykové skupiny, což je nejrozsáhlejší skupina v severní Americe. Patřily do ní především lesní kmeny kolem Velkých Jezer (např. Tekumsehovi Šavani) a na východ od nich (např. Unkasovi Mohykáni), ale i některé kmeny z prérií. Manito představuje neviditelnou duchovní sílu. Je téměř synonymní se siouxským (tj. lakotským, dakotským) wakan nebo třeba s kečujským huaca (Kečuové zase žili v Jižní Americe a tvořili jádro říše Inků). Není podstatné, že pro každý z pojmů se vžil jiný překlad ("manito" se překládá jako "duch" a "wakan" jako "tajemství").
Manito (wakan) je obsaženo ve všech kouzelných, mocných, záhadných nebo posvátných věcech, tvorech, místech nebo jevech. Není to tedy žádný bůh jakožto jediná uvědomělá bytost. Většinou to však není pouhá vlastnost věci nebo tvora, nýbrž je to tvor sám. Blíže ke křesťanskému pojetí boha už má u Siouxů Wakan Tanka (Velké Tajemství) a u algonkianských kmenů Kiči Manito (Velký Duch). Vedou se spory, zda pojem Velkého Ducha patří do původního konceptu nadpřirozených sil nebo zda byl zaveden křesťanskými misionáři. Pokud je pravdou to druhé, pak to muselo být učiněno hodně dávno, protože tento pojem (spolu s pojmem Zlého Ducha - Mači Manito) byl mezi Indiány široce rozšířen už v raných dobách. Možná se však křesťanský vliv později projevil ve změně pojetí vztahu člověka a Velkého Ducha. Indiáni se totiž dříve k Velkému Duchu pravděpodobně vůbec nemodlili. Nebyl stvořitelem světa a představoval pouze sjednocení všech jednotlivých manidů, jimiž byl naplněn svět, a pouze k těmto konkrétním silám stálo za to vznášet modlitby a snášet jim oběti. Ani Wakan Tanka na siouxském "nebi" nestál osamocen. Byl obklopen četnými duchy a svými šestnácti vtěleními (či spíše prostředníky) v podobě přírodních sil jako vítr nebo blesk.
Na problém, kam se Indián ubíral po smrti, existuje nejedno řešení v závislosti na tom, o který kmen se jedná. Jisté je, že nešel "k manitůovi". Například šošonská duše se po smrti těla mohla převtělit do jiného živého tvora. Naproti tomu Odžibvejové, kteří znali Kiči Manitoa (Giči Manidó), šli na západ do země duší, jíž vládne mýtický Nanibuš. Přesněji řečeno, šla tam jejich duše. Tělo se pochopitelně rozpadlo, a třetí část osoby, stín, který snad můžeme hrubě přirovnat k rozumu, zůstával poblíž místa smrti. Nejspíš proto bylo žádoucí pohřbít bližního v zemi jeho předků.
Aztékové z Mexika měli hned několik oněch světů a kam se dostali, záviselo na způsobu smrti. Nejlépe se měli válečníci obětovaní bohu války a ženy, jež zemřely při porodu (neboť porod je ženský boj). Většina lidí měla tu smůlu, že se dostala do temného Mictlánu. Aztécká mytologie je však kapitolou samou pro sebe.
Učiňme zadost mystické indiánské myšlence, že svět je nekonečný kruh, jenž začíná vždy tam, kde končí. Tento článeček, jenž se snaží jediným pohledem přehlédnout oceán, zakončeme počátkem.
Většina kmenů (a to je téměř univerzální severoamerický mýtus) vidí počátek Země právě v oceánu. Pokud má zrod Země nějaké mýtické vysvětlení, pak většinou spočívá v tom, že na nezměrné vodní hladině plavalo několik vodních tvorů (případně ještě kus dřeva, na němž se plavil kulturní hrdina). Všichni tvorové se pokoušeli potopit na dno, ale jen jeden z nich to dokázal a vynesl v zobáku (v pracce, na ocase, na krunýři) kousek země. Ten kus země začal růst a byla z něj Země.
S původem lidí částečně souvisí totemismus, tj. víra v mýtického zvířecího (případně rostlinného) předka rodu. Přestože totem (dodem) je slovo algonkianského původu, totemismus není americkou specialitou a vyskytoval se snad na celém světě. Totemové zvíře bylo posvátné a mezi členy odpovídajícího rodu platil zákaz jeho zabíjení, někde se nesmělo vyslovovat ani jeho jméno.
Výraz totem znamená následnickou příbuznost a nemá nic společného s tzv. totemovými sloupy Indiánů ze severozápadního pobřeží. Tak si tyto vyřezávané sloupy nazvali Evropané. Výskyt těchto předmětů je omezen pouze na jistou pobřežní oblast a jejich význam je složitější než se obecně vykládá.
|
|
|
