A BUDE ZASE BÍLÝ DEN
Už víckrát se stalo, že jsem se vrátil z práce a Magda ležela zhroucená na podlaze. Poprvé to bylo nejhorší. Tenkrát jsem o záchvatech žlučníku nevěděl vůbec nic, ani jak na ně reagovat, ani jak jim čelit, prostě, začal jsem panikařit - po telefonu se sanitkou, lécích, kde je má, ať leží, ať hlavně klidně leží, že už jsou na cestě.
„Co je ti?“ pronáším dnes konejšivým hlasem zkušeného odborníka znalého situace a starostlivě (starost je to, co většina nemocných potřebuje ze všeho nejvíc) se k ní nakláním.
„Já jsem taková kráva blbá,“ zasténá Magda místo odpovědi a obě předloktí si ještě silněji vmáčkne do bolavého břicha. Z očí jí vytrysknou slzy.
„To neříkej,“ utřu jí konečkem prstu jednu slanou kapičku, „jsi-“
„Kráva,“ nenechá se Magda utišit.
„To ne,“ pokusím se ji pohladit.
„To jo,“ ucukne.
„Jsi hodná.“
„Hodná kráva.“
„Ale ne,“ trvám na svém.
Stejně tak ona: „Jsem a jsem! A ty si vůl, jestli si myslíš něco jiného! Nebo sis nevšiml, jak sem tlustá? Pořád nějaké problémy. Se žaludkem a - Žlučník, záda, všechno v…!“
Schylovalo se k hádce. K hádce? Proč? Nepotřebuji se s nikým hádat, tím méně se svojí ženou, která je ke všemu nešťastná a potřebuje se o mně opřít, ne abych jí pod nohy házel klacky nesmyslných výčitek. Nadneseně říkám: „To máš dobrý, já jsem tlustý, plešatý (skutečně mi už na temeni začínají řídnout vlasy) a kromě tebou zmíněných problémů mám z toho věčného chlastu v - játra a ledviny, za chvíli se začne hlásit prostata. No, a taky jsem o nějaký ten pátek starší než ty, takže určitě i dřív skonám. Pane Bože, oroduj za mne!“
Myslel jsem, že se usměje, že ji alespoň trochu pobavím. Nepobavil.
A já přitom potřeboval, aby se smála! Aby byla veselá, alespoň veselá, když ne přímo šťastná, to ani nejde, být neustále šťastný, ale pořád se mračit, pořád se jenom mračit, to snad ani není život. I když je člověk sebevíc nemocný nebo starý, tak se přece vždy najde důvod, aby - alespoň na malý úsměv. Filozofuju hezky, je mi sotva třicet a nic mě nebolí, mám báječnou, snad jen trochu utrápenou ženu, práci, která mě baví, a jenom trochu hlad, což není zapříčiněno mojí nepříznivou sociální situací, ale tou prostou skutečností, že jsem samým pracovním nasazením nestihl oběd.
No tak se usměj, Magdi, snažím se do ní pohledem přenést trochu dobré nálady, když vtom mě v nose zašimrá vůně bramboráků čekajících na kuchyňském stole.
„Á, bramboráčky!“ mazlím se s tím slovem, vděčný, že můžu převést řeč na něco jiného. V ústech se mi začínají sbíhat sliny. Hlavně ta jemná majoránková vůně mě příjemně dráždí, zařezává se dozadu do čelistí a startuje nový příval slin; už bych se nejraději zakousl, Magda ale ještě pořád sedí zhroucená na podlaze.
„Chtěla jsem ti udělat radost,“ hroutí se dál.
„Poď sem.“
A dál a dál: „Měla jsem na ně takovou chuť…!“
A dál?
„Poď sem, ty moje kravičko. No tak, nebul,“ hladím ji po vlasech a připadám si jako největší zločinec, že jí nedokážu pomoct, když to potřebuje, a připadám si jako samotný Pánbů, že se o to můžu vždy znovu pokoušet, a že se mi to jednou třeba skutečně podaří a ona přestane plakat, vstane a bude zase bílý den, další mraky, vítr, deště, potom ale zase - nezní to příliš pohádkově? Ne, myslím, že ne, takový je prostě život - nový bílý den.
|
