|
|
|
| |
Jen pro NI …
… MILÝ JEŽÍŠKU …
Tichá vrba …
Smutné zákoutí …
Jsou místa,
kde ani radost
ze života
nechodí …
Prázdné parkoviště …
Co někdy
vypadá
jako vrakoviště …
Lidských pocitů …
Tak dovedně
skrytých
za naučeným
úsměvem bez citu …
Kdy srdce
žalem chřa dne …
Jako květina
bez vody vadne …
Vůkol budovy
a stěny chladné …
Jejichž paměti
jsou bolestí
a strachem psané …
Zvláštní oddělení
ve špitále …!
Jenž má pacienty
stálé …
Zde smrt
má bohatou úrodu …
O – v názvu
toho místa …
Neznamená obrodu …!
Víš,tak je to …
Milý Ježíšku …
Jen si spinkej …
Ve svém pelíšku …
A Ty …!
Betlémský oslíčku …
Otřes se …!!!
Přicházím
za Tebou …
Do pokoje,
kde květy života
nějak nekvetou …
A z okolí čpí
prázdnota …
Z postýlky
erární …
Ručičkami
v ústrety
máváš mi …
Snažíš se říct:
“Jejda …!
Hele … Hele …
Stlejda …"
Tvé roztomilé
žvatlání …
Na chvíli
úzkost,bolest
zahání …
Nebýt té
místnosti ,
co od pocitů
nechrání,
myslel bych si,
že jsme někde
v létě na stráni …
A Ty se loukou
proháníš …
Motýly z květů
vyháníš …
Ty však nemáš
sílu ani sama
vstát …
Nemůžeš si
s ostatními
dětmi hrát …
Na čele
a holé hlavě,
jejíž vlasy
od nemoci vypadaly
jako uschlé klasy,
se perlí pot …
Ten jediný
vypadá zdravě …!
Víš,tak je to …
Milý Ježíšku …
Jen si spinkej …
Ve svém pelíšku …
A Ty …!
Betlémský o slíčku …
Otřes se …!!!
Pár hraček
v dárkovém balení
snad na chvilku
smutek uzemní …
Jenže to všechno
je málo …
Není to nic,
co by za řeč stálo …
Potřebovala Bys víc …
Přitisknout
své drahé mámy líc …
Ta si s tím hlavu
neláme …!
Kašle na Tebe …!
Jsi pro ni
břemeno neznámé …!
Asi ji nikdy
nespatříš …
Já vím …
Je to těžký kříž …
Vypadá to černě …
Nemají pro Tebe
dárce
kostní dřeně …!
Na hledání
v cizím státě,
nejsou prachy …!
Tak na co
platíme ty daně …!
Tak pro koho …!
Jsou,kurva,
už ty prachy …!
Když ne p ro
Tvé slzy bolesti,
velké jako hrachy …
Jen pro bohaté
pány …!
Pro ty nenažrané
tlamy …!
Víš,tak je to …
Milý Ježíšku …
Jen spinkej …
Ve svém pelíšku …
A Ty …!
Betlémský oslíčku …
Otřes se …!!!
Když jsem odcházel z toho pokoje … Její oči se leskly slzami smutku …
V těch očích jsem zahlédl moudrost,rezignaci a strašné poznání osudu.
Ona to ví …! Nedá se to před Ní skrýt …Je s tím smířená …Tak smířená se smrtí …!
Dlouho jsem ji konejšil v náruči … To Její zubožené tělíčko …Protkané hadicemi s infuzí …
Breče l jsem s Ní … No a co,sakra …!
Jsem pro Ni jen cizí “stlejda” … A přece jeden z mála lidí,které zná …
Už se ani nechodím ptát na výsledky … Je to pořád stejné …Kritické …
“Tak vidíš,co Ti Ježíšek nadělil! Další dávku chemického sajrajtu,který se snaží odd álit neodvratitelné …!"
Můžu křičet to své : “Krucinál! Bože! Proč!?” Stejně nakonec musím rezignovat …
Takový je pozemský život …Věčná odevzdanost osudu …!
Jen mám pocit …Strašný pocit …! Že jednoho dne,až se vydá tam někde daleko …
Do neznáma … Budu jen těžko hledat svůj životní cíl … Bude mi chybět …
Nepomohou Jí ani ostrovy života …
Já vím,Lucko,že se snažíš,jenže osud je jako kniha s dopředu napsaným scénářem …
A všichni hrajeme svou roli …
Víš,tak je to …
Milý Ježíšku …
Jen si spinkej …
Ve svém pelíšku …
A Ty …!
Betlémský oslíčku …
Otřes se …!!!
Ale ne zimou …!
Ne strachem …!
Ne bolestí …!
OTŘES SE JAKO V POHÁDCE …!
A ZKUS NĚKDY SPLNIT VŠECHNA
NESPLNITELNÁ PŘÁNÍ …
A NEJEN O VÁNOCÍCH …
|
|
|