2
Dny čtvrté, slepice na Plzeň!
XVI.
Koukali po sobě s vypoulenýma očima a trochu nervózně. Přesně tak si představoval slepice v továrně na vejce, potichu kdákají jedna druhé, zničehonic se halou rozezní ostrý řev, vajíčko cinkne o plech a odkutálí se do připravené bedny, ostatní zvědavě natáhnou krky, hlasitě povykují a pak se zas rozšeptají k sousedkám. Byl konec září, u stolu sedělo jedenáct čerstvých živůtků, které se nešikovně oťukávaly. Přinesli pivo.
"Tak já jsem Jirka, jsem z Domažlic a teď ty." Představovali se jeden po druhém jako na první hodině angličtiny. Jirka, Míša s velkým zadkem, ale s jiskrou, Petra a Katka bez jiskry, Tomáš, Honza barman a pak bylo ticho.
Vyskočil ze sedačky a postavil se do pozoru: "Já jsem bidlo a jsem taky alkoholik!" Nic. Dlouho nic. Koukal do stropu a počítal, kolik stínů se táhne z lustru.
"Výborně, zatleskejme bidlovi!"
Nálada se změnila, holky objednávaly jablíčka, kluci rum, pili na školu, na zdraví, na seznámení a v rohu seděl Jakub, srkal první pivo, střízlivě sledoval bidla, jak do sebe obřadně láduje tři tequily v řadě a přitom vypráví, jak v Praze chlastá první ligu za mnohem větší prachy. V Praze. A na to mřenky z venkova letěj.
Potom, co bidlovi v klíně přistála Míša a opile ho objala, zvedl se, klidně došel k hromadě batohů a do jednoho vylil zbytek půllitru. Zaplatil a odešel, nikdo si ho nevšiml.
Na baru seděli borci s vyvalenými panděry a mlsně sledovali pozvolna se svlíkající koťátka na pohovkách. Jenom ten hubenej dlouhej jim zacláněl ve výhledu, tak se ho rozhodli vyškolit. Šel na záchod, šli za ním. Opřel se hlavou o dlaždičky nad mušlí, opřeli se mu do zad. Pochcal si ruce a kalhoty, něco zamumlal a otočil se na ně. Jednomu ještě stihnul nachcat na lakýrky, pak dostal ránu a lehnul.
Když se dopotácel ke stolu, našel svůj batoh a účet za čtyři.
XVII.
Ačkoliv Jakub odešel o hodně dřív, sešli se na chodbě před pokojem.
"Strašně smrdíš, prasáku. Nehorázně hrozně smrdíš."
Rozhihňal se, odemknul dveře a vpadnul do tmy. Strhli ze sebe hadry a ulehli do postele. Jedny nohy, tělo, ruce. V hlavě se vraždili dva kohouti.
XVIII.
Probudil se návalem rána. Světlo ho nemilosrdně bodalo do žil, které přes noc vystoupily z kůže a šisovaly na bezbarvém podkladu, žaludek sčítal pohyby krve. Po těžkém přemlouvání došel do koupelny, aby osahal napuchlý ret. Z večera zbylo pár černých děr.
XIX.
Bylo zvadlé odpoledne, tramvaj občas cinkla a zhoupla lidem trávící žaludky, až se z nich ozývalo čvachtání brambor a šplouchání čajů ze závodních jídelen. Nastoupil na Pětatřicátnících, svetr měl plný seschlé trávy, ze které celé dopoledne koukal, jak se parta záškoláků učila kouřit a líbat v rozpadlé budce nedaleko řeky, kluci se holkám snažili rukama dostat do kalhotek, ty v posledních chvílích cukaly a uhýbaly, holky kluky hladily po bocích, ti jim ruce naváděli k rozkrokům a slunce spalovalo stojatou hladinu Mže plnou pylu a prachu.
Sednul si na rozpálenou sedačku pod číslem linky, otevřel Halasovo Doznání a okamžitě ho zase zavřel. Měl pocit, že se hned několik očí stačilo zarýt do kožené vazby a hlavy bezpečně rozpoznaly verše. Od spánku k spánku mu létaly poznámky z gymplu, básničky čtou mimoni, vyser se na to, rozhlížel se kolem a uvědomoval si, že zase vybočil a měl by se hodně rychle vrátit do řady. Knihu strčil do kapsy a vytáhnul Sport.
"No nazdar bidloune!" přistoupil Dany.
"Nazdar!"
"Ty jdeš do školy? Prej si včera vypadal na to, že tě minimálně tejden nikdo neuvidí."
"No to víš, chlastání tě naučí trpět." Tamtamy prolétly Plzní rychleji, než čekal. A ve škole zjistil, že se z něj přes noc stal pojem.
XX.
"Ahoj Kubo."
"Je, ahoj. Dano." Zaskočila ho. Tmavě hnědé vlasy se jí vpily do upnuté košile, ještě tmavší oči vystupovaly z bílého podloží do prostoru a řezaly ho. Oslovila ho nejkrásnější holka Plzně.
"Jak jsi včera dojel domu? Vypadal jsi dost zle."
"Cože? Tys mě viděla?"
"No jasně. Jsme spolu jeli tramvají. Vrhnul ses na mě jako na nejlepší známou, přítel se docela divil."
"Aha."
Pátý den ochočil zvěř. Naučil ji žrát z kůže.
XXI.
Seděli na lavičce a mlčeli, stromy promrzly a zčernaly, sníh zreznul světlem lamp.
"Kubo, na co myslíš?" Oči se mu leskly zimou, polykal noc a vůbec nechtěl odpovídat, řešit.
"Já, nechci ti ublížit. Věděl jsi to…"
"Jo. Dobrý."
"Nevypadáš na to. Ty. Nezlob se."
"Hm." Zpoza kašny odlétla poslední vrána.
"Tak… Budeš v pohodě?"
"Víš co je divný? Ještě nikdy jsem neviděl vráňata. Vždycky přilítnou tyhle hnusný potvory a řvou. Myslíš, že malý pištěj kvůli žrádlu stejně jako vrabci?"
"Seš divnej."
XXII.
Na pokoj se dostal dlouho po půlnoci. Sprášil ze sebe sníh a mokré oblečení hodil k topení, tak mě nechce, no a co, udělal si čaj a lehnul do postele.
"Došel jsi dobře? Já… Pořád na tebe myslim."
To musí mít ten tvůj radost. "Jsem v pořádku, Míšo. Taky na tebe myslim. A děkuju…"
Pustil rádio, ticho mu bylo příliš těsné.
XXIII.
"Pecička, pecička, čum!" Petr vypínal hruď směrem ke dveřím a loktem do něj strkal. Janča byla holka tak akorát, divokou samičku z ní ale dělala nechuť nosit podprsenky.
"Vidíš, vidíš ty bradavečky, kůzlátka, jahůdky! Já! Ji! Chci! A hned!" Vždycky takhle slintal a holky to věděly. Možná jim to i imponovalo, v každém případě ale netrpěl jejich nezájmem.
"Jo, je hezká. Tak tolik neřvi, se tě lekne."
Nelekla, naopak se usmála jejich směrem a sedla si na místo, kde na ni bylo dobře vidět.
XXIV.
Petra už nevnímal. Do rukou se mu vedrala silná bolest. Něco ho svíralo, zároveň měl pocit, že bouchne. Vyběhnul z auly na vzduch a škrábal si zápěstí. Chtěl se vypustit, rozletět. Na koleji se potom schoulil do postele a začal řvát, chvíli šeptal to bude dobrý, dobrý, zvládneš to, dobrý, a potom se zase rozeřval do holých stěn.
Do noci ležel bez hnutí.
Šestý den přežil plný nejasných obrysů.
XXV.
Od osmi psali zápočet z účetnictví, v půl deváté schovali taháky do kapes a odešli do nonstopu u náměstí. Dali si pivo a rozhodovali se, jestli půjdou na předtermín z práva.
Nebe se opřelo o střechy činžáků a pomalu upouštělo sníh. "Tak co, pudem?"
"Tak jo."
XXVI.
Po zkoušce zašel do kavárny na pivo. Ze zvyku. V Křesle měli Bernarda v láhvi za pětadvacet a topili tak, že se studentky svlékaly z kabátů rovnou do tílek. Hlavou se opřel o zeď a zavřel oči.
"Ahoj Kubo, máš tu volno?" Dana.
"Jasně! Co si dáš?"
"Bílý," sundala batoh, bundu, šálu a rozepnula svetr. "Je tu děsný vedro."
Kouknul se jí do očí: "Kdyby to bylo na mně, zatopim ještě víc."
Usmála se. Povídali si do večera, pak ji doprovodil na tramvaj a sám šel na poslední vlak.
XXVII.
Přes měsíc se líně valily trsy mračen, řeka se leskla. Stál na zábradlí mostu, rukou se přidržoval ledové lampy a koukal na břeh pod sebou. Zafoukalo, zhoupl se v kolenou a zapnul poklopec.
Žluté srdce brzo zavál sníh.
XXVIII.
Ve vlaku přemýšlel o odpoledni. Asi ji zahltil, určitě ji zahltil, když pořád vymýšlel nové otázky, jen aby nevstala a nešla domů, skoro ji nenechával dýchat.
Probrali sourozence, sestru dvojče, ony choděj po světě dvě, dvě! mluvili o počasí, zimě, sportech, o jídle a vztazích. S přítelem byla tři roky, trochu krize, ale je skvělej, to ho rvalo, tak se zeptal na prázdniny a dál, pořád dál, až si uvědomil, že sám musí odejít.
Štvalo ho, že si nakonec neřekl o číslo, neuměl to.
"Pane, nespěte, přistoupili dva cikáni," vyjeli z rokycanského nádraží a průvodčí varoval ospalá a poloprázdná kupé před známými firmami.
Od Berouna jich chodbou procházelo pět.
XXIX.
"Kubo, řekla jsem si o číslo Petrovi, snad se nezlobíš. Děkuju za krásnej večer. D"
Neodpověděl. Ženská se musí nechat vycukat.
|