|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Dlouho jsem mlčel,
pak přišel den, kdy jsem potřeboval složit poklonu.
Trochu uvzpomínanou
a
navěčnost.
S tím se člověk musí smířit.
I já se učím.
V jeslích jsem plakal nad mrtvými žoužalkami.
Ve školce to byl již brouček, nebo mraveneček.
To pro ty otrlejší.
A hoplá!
V první třídě pískle, ptáčátko.
Trochu mi připomínalo věčně rozcuchanou spolužačku Lenku.
Tehdy měla ještě slziček dost.
Jednou přišla Maruška na hodinu a řekla:
„Doma nám umřel pejsek.“
A paní učitelka jí za to dala černý puntík,
prý nemá předbíhat výuku.
„Čeká nás to až v páté třídě!“ mračí se.
V té chvíli mne napadlo: „Kdy nás čeká ona?“
Měl bych asi za pět: „Františku! Ani slza, co to do tebe vjelo?“
Ten den jsem se začal bát.
Nechtěl jsem mít černé puntíky.
A tak když se s námi rozloučila prababička,
zhrobovatěl jsem.
A mlčel jako hrob.
Mohl bych pokračovat, ale proč...
Dlouho jsem mlčel,
pak přišel den, kdy jsem potřeboval složit poklonu.
Trochu uvzpomínanou
a
navěčnost.
S tím se člověk musí smířit.
I já se učím.
Jenže já stojím zhrobovatělý:
„Děkuji, paní učitelko.“
|
|
|
