|
Nad básníkem fialek
Když chorobná mysl básníků hledala stále nová cizí vyjádření, vzal jen tiše za kliku a kých: "Jdu pryč,tady už neni k vydržení."
A psal jak uměl na sáčky na stole ještě umaštěném od másla a šlehačky, rád skládal verše svojí ženě.
Rád sklízel drobky z talíře nasliněnou špičkou prstu, když na zkrouceném papíře hledal slůvkům rovnou cestu,
když růži zvadlé oblékal lásku, nevinnost i rány a pak jí v básni napít dal vody živé z rukou panny.
A dnes - i po té řadě let, se té černé panně tolik stýská, že nevydá jej nikdy zpět, ó země česká, ty země česká!
|
|
|