Skončil jsem s bytím, zesnul v pánu,
zanechal život na ocet;
poslední sten jsem vydal k ránu,
v zrcadle Hádově se zhléd
a opustil váš slzný svět.
Však zdá se, že Bůh pikle ková -
děsivých šeptl matku vět:
"Hned zítra ráno zemřeš znova!"
Znamená to, že zase vstanu?
Že pohnu tělem jako led?
Procházet budu skrze bránu
království smrti tam a zpět -
- plížit se jako bídný zvěd,
který se za stinný hrob schová?
V říši skonu jen na výlet,
když zítra ráno zemřu znova?
Brát to jak poctu nebo hanu?
Vždyť co již uplynulo let
a nikdo nevstal z hrobu k ránu,
jen aby zpátky si zas sed
na truhlu, z níž se právě zved;
a že je pěkná, ebenová.
Raději bych ležel, prost všech běd,
než zítra ráno zemřít znova.
Tak trudně dím: "Buď osud zklet,
jenž ke mně se tak krutě chová!"
Není to vskutku žádný med,
každý den ráno zemřít znova.
|