Divušce
Vyhlíželi jsme zmožení do pokácené zuhelnatělé holé krajiny z úpatí ostře řezaných Kozích hřbetů... Dovedla mě sem pravděpodobně střelka zmagnetizovaného kompasu? Za ní. Šli jsme borovým hvozdem rozkrojeným struhou, jejíž lehce zpěněná a dusná kapalina mi připomínala táhlou vazkost při úbočí jejích stehen, probořujících se do rašeliny, ač ještě před chvílí jistě kráčely po pěšině, jejíž udusaná hlína se ale před očima rozdrolila po lýtka a zvlhla, sevřena z obou stran strmými ostružinovými svahy. Brodili jsme se až ke krmelci na kůlech, ověnčenému loveckými trofejemi. Dost možná že jsme se zdržovali v blízkosti cynické pasti. Rozhlédl jsem se, jenže - Tady jsem našla! - vyjekla jako by ji polili zrcadlem. To je divný! Rozhrnula jsem seno a žaludy, vtom mi do tváře prýští ledová tříšť; ještě jsem neviděla rampouch trčet jak stalagmit, dodala, načež zmlkla, zatímco se její hlava i s ramenama ocitaly pod úrovní beder ukryté někde v tom podivném krmelci, a to vše snad jen proto, aby mi svěřila své dnešní tajemství, že v noci omdlela v krápníkové jeskyni na nepovlečené posteli, že přitom neprozřetelně zapustila své kořeny a že naštěstí savá poloha lože vsála a odvedla její krvavou práci na světlo dne; čili je čistá jak pohled staženého rysa s očima v sloup, který se mi mezitím na čísi pokyn zahryzl do varlat. Zapomněl jsem vykřiknout, pouze jsem se zúčastněně otázal, abych udržel konverzaci, jak jí jen mohlo napadnout, že by žrádlo pro srnky mohlo tajit něco jiného nežli žrádlo pro srnce: Nebo jsi tam snad hodlala objevit a pak propít všechna kyklopova vejce? Spadané listí doslova před očima pouštělo barvu - zem zde byla rázem železitá - sklouzl jsem pohledem k jejím kotníkům, k nimž ten neurvalý rys právě pokládal má nebohá varlata, na něž seshora, jak z chuchvalce ohořelé slámy napíchnuté na vidle, stékaly provazy vařící moči. Sebral jsem samovolně cosi ze země, v dlaních jsem pocítil valouny křemene, a jak jsem o ně křísl, vystříkl jsem proudem ostnatým tak, že spočinul teprve v průrvě obnažené mezi dvěma úlomky vápence, o něž se odrážely obrysy mraků, jež se dychtivě snášely pod koruny stromů, kde o ztopořené jehlice borovic pukaly jejich puchýře, kdežto výkřik, který nás spojoval bělostnou větví břízy vrůstající do temné dutiny v páteři bližní blizny, pěnil a tuhl, aniž by sesychal, protože jeho mízou byly neustálé tušové stahy podzemního štětce z chvostu tonoucího jednorožce, jenž svým parohem rýsuje tuto mou epištolu.
|