|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Kde je zakopaný pes
Autor: Black (Občasný) - publikováno 22.5.2002 (19:33:13)
|
|  |
Šla jsem světem křížem krážem v domnění, že najdu smysl života. Na své cestě jsem viděla tolik hrůzy a utrpení, až si říkám, že tenhle svět už nestojí ani za zlámanou grešli.
Proč jsem odešla z domu? Rodiče jsou dávno mrtví, od své drahé tety jsem raději utekla. Neustále mi vtloukala do hlavy, že bude mít kvůli mně problémy s policií. Nechápala jsem to. Nic jsem neudělala. Avšak podle tety byla chyba už to, že jsem se narodila.
V dálce jsem uviděla malou holčičku, která seděla na autobusové zastávce. Když jsem přišla blíže, všimla jsem si, že pláče. U nohou jí ležel pes.
„Copak se ti stalo?“
Podívala se na mě uplakanýma očima a vzlykavě řekla: „Můj Alík…usnul a ještě se neprobudil.“
„Asi byl hodně unavený,“ chlácholila jsem ji. Sehnula jsem se k Alíkovi. Nedýchal. „A kampak jedeš?“
„Já? Nikam, jen jsem tady přespala.“
„A proč jsi nespala doma?“
„Protože domek nám asi pře týdnem vzali nějací zlí páni. A tatínka si vzali s sebou.“
„A co maminka?“
„Maminka už je v nebíčku. A myslím, že chce, abych šla za ní.“
„Proč si to myslíš?“
„Často se mi o ní zdá.“
„A jak vypadá tvoje maminka?“
„Jééé, ta je nádherná! Má dlouhatánské zlaťoučké vlásky, očka jako letní nebíčko, a tak krásně se na mě vždycky směje. A natahuje po mně ručičky… Prosím tě, kudy se jde do nebe?“
„Do nebe? To je dlouhá cesta. Co kdybys šla se mnou, já tam mám taky namířeno.“
„Tak jo, ale co můj Alíček?“
„Víš, tvůj pejsek už …. našel nebe.“
„Ale to ho tady nemůžeme nechat! I mého brášku a sestřičky, kteří už nebíčko našli, pak tatínek uložil do země – aby jim nebyla zima. Dáme Alíka taky do země, aby nezmrznul?“
„To víš, že ano. A kam bys ho chtěla uložit?“
„Tady za kopcem je nádherná louka, která je teď plná kytiček. Alík měl kytičky moc rád.“
„Tak dobře, já ho vezmu a ty mi ukazuj cestu,ano?“
Konečně jsme vystoupili na kopec. Chudák holka, co s ní jenom bude? Slíbila jsem jí, že ji vezmu s sebou, ale copak zvládne chodit celý den? A navíc jen tak tak stačím sehnat něco k jídlu pro sebe. A když budu ještě s ní…
Podívala jsem se na ni. Už nebyla tak smutná. Koukla se na mě svýma velkýma modrýma kukadlama. Bylo mi jasné, že ji tady nemůžu nechat.
Shlédla jsem dolů. Byli tam vojáci. Bylo jich asi tisíc a kopali obrovskou jámu.
„Honem se skrč, maličká!“
„Co se děje?“
„Jsou tam ti zlí páni, co ti vzali tatínka. Nedáme Alíka někde jinde?“ Sice ten pes byl strašně těžký – byl to bernardýn, ale vydržela jsem už i horší věci.
„Hmm, tak jo.“
„Anebo bychom mohly počkat až oni odejdou. Co ty na to?“
Tenhle nápad se jí očividně líbil. „Ano, ano, ano!“, vykřikla.
„PST! Jinak tě uslyší!“
Ale vojáci byli tak zabraní do hloubení díry, že nic nepostřehli. Jenom aby byli brzy pryč! Nastává podzim a noci nebudou nejteplejší.
„Víš co, schováme se pod stříšku a ráno uvidíme. Nemáš hlad?“
Němě přikývla. Vrátily jsme se zpět k autobusové zastávce. Vytáhla jsem z batohu zbytek chleba, který mi včera darovala jedna moc hodná stařenka. Dokonce mi dala i jablka. Ale ta jsem už snědla. Láhev s vodou byla ještě poloplná. Dnešek ještě nějak přežijeme, ale co dál?
„Jak se jmenuješ, maličká?“
„Anička. A ty?“
„Ester. Blíží se noc. Není ti zima?“
„Trošičku jo.“
„Vždyť jsi úplně studená! Tady máš můj kabát. Je teploučký.“
„A co ty? Tobě nebude zima?“
„Já se k tobě stulím a bude mi teplo, neboj se.“
A usnuly…
Psal se rok 1940.
………..
„Archeologové objevili v Polsku další hromadný hrob. Do této chvíle bylo nalezeno asi pět tisíc těl, mezi nimi dokonce kostry šestileté holčičky, její asi patnáctileté sestry a jejich psa. Sestry byly zabity kulkou do hlavy. Mladší z nich měla na sobě kabát se žlutou hvězdou, který se dochoval dodnes. Ostatní těla patřila mužům, kteří byli rovněž Židé. Pro Českou televizi Martina Nováková, Osvětim.“
Psal se rok 1995.
………..
|
|
|
