Když slovo stalo se slovem,
našel se básník
Jenž z jasnozřivé hrůzy ze smrti
donekonečna bědoval.
Ve stavech horečnatých
za vyzvánění zvonů kostelních,
za Absint
věci hrůzné popisoval.
Tak jeden podzim utekl, a druhý,
když na konec s námahou vstal básník od stolu
a básníkem druhým dal se do hovoru.
A do zimy už byli oba tuzí.
Lidé vzpomínali matně,
který z nich první
otevřel ty dveře
do pokoje pokojů.
Bylo jedenáct hodin
bylo dvanáct hodin
a na věžích se stále
nezvonilo.
Snad ti básnici líbali se v ráji,
zdvořile.
A bylo svatě,
když vymřeli po meči a polovičatě.
|