Ticho
(historie kdysi kouzelného místa)
„Tenkrát se jaro dralo do korun jabloní, že to nešlo vydržet. Ten den jsme ho počali.“ Brumlal, jako po tolikáté Václav Nývlt, sadař, nad sklenkou rumu a půllitrem čerstvě natočené desítky. „Kdyby tak šel ten zpropadený čas vzít zpátky.“
„Chlapi říkali, Véno slyšíš! Poslouchej mě! Chlapi říkali, že jsi pokácel tátův sad.“ Zahartusil přes sál Matěj.
Václav se k němu pomalu otočil a docela potichu procedil skrz rty „a co má bejt!“
„Nic, nic, ale byl to krásný sad. Nejlepší jabloně v okolí. Všechno durch zdravý stromy!“ Pokračoval Matěj.
„A co má bejt!“ Odsekl Václav a otočil se zpátky ke svému pivu.
„Nešlo to vydržet. Kolikrát jsem se tem šel znovu a znovu projít. Kolikrát?“ Mumlal si Václav dál, pro sebe a pro hospodského, který už jeho historii dávno znal. „Kolikrát jsem tam zašel se pomodlit. Myslíš, že to pomohlo?“ Zvedl sklenici s rumem proti světlu a polovinu z ní upil. „Bůh už se na to nemohl dívat!“
Kdo by si s tím dal práci zjistil by, že od početí Vendelína Nývlta do svatby jeho rodičů uběhl na den stejný čas, jako od svatby k porodu. A nebyla to ledajaká svatba. Otec Marie vystrojil veselku v kraji nevídanou, na kterou sezval dobrých pět set hostí. Hostinu nechal nachystat v nejkrásnějším koutu svého jabloňového sadu, který poručil k tomu dni notářsky rozdělit, aby mohl polovic věnovat ženichovi. Nemohl tušit, že přesně na tomtéž místě byl počat jeho vnuk.
Vendelín byl od narození zvláštní hoch. Kdo se kdy podíval hlouběji do jeho očí musel ucuknout pohledem. Kdokoli by se odvážil podívat ještě o kousek dál, spatřil by tolik smutku, kolik ho jen v jednom člověku může být. Přitom byl Venda pohledný chlapec, dobře stavěný i hlavu měl po mamince co k čemu. Jen veselý příliš nebýval.
„V tom klukovi něco bylo. Něco víc. Chápeš?“ Povídal zase Václav Nývlt hospodskému, který jeho slova nechal vplouvat jedním uchem dovnitř a druhým naprosto nedotčená je pouštěl ven. „Kdybych tak mohl vzít ten jeho smutek na sebe.“
Vendelín vyrůstal v tátově sadu, právě v tom, který nechal jeho děd rozdělit, a na který bývala celá rodina tak pyšná. Byl to krásný kus země. Vendelín často sedával v korunách košatých jabloní, nejdřív jen tak pozoroval mraky. Později, když se naučil číst, trávil ve větvích stromů celé hodiny s knihami. Většinu času býval sám, jen občas, spíš ze zvědavosti, za ním zabloudil některý ze spolužáků. Žádný z nich, ale nezůstal dlouho.
„Musel jsem je pokácet. Musel jsem, do jednoho. Chápeš?“ Vykřikl Václav na hospodského.
„Chápu!“ Odpověděl hospodský a dolil prázdnou sklenku po okraj, až slza uvízlá na jejím okraji stekla pomalu na dřevěnou desku.
Měl jít studovat do města. Hlavu měl a rodina mu přála. Nebyla z nejchudších a tak se patřilo poslat mladého na studia. Nikdo netušil, nikoho ani nenapadlo, že by to mohlo Vendovi vadit. Tou dobou docházel stále častěji do nedalekého kostelíka. Sedával v zadních lavicích, někdy celé hodiny. Faráři už to přišlo podezřelé, proč tak mladý kluk chodí do kostela tak často. Dokonce se tázal Marie, jeho matky, zda neví proč, že se nikdy nepřijde vyzpovídat. Nevěděla, ale začala se o Vendelína obávat. Po právu.
„Jen na ten jediný jsem nedokázal sáhnout. Nedalo se.“ Mluvil dál a dál Václav v pomalých tichých větách,nikým nepřerušován. „Zavázal jsem si oči šátkem a ťal do něj poslepu vší silou. Snad hodinu jsem do něj třískal, až jsem uslyšel praskání. Pak stačilo posledních pár ran a sesul se konečně k zemi. Jak já ten strom nenáviděl. Jak já se ho bál.“
Byla to snad nejpěknější jabloň v otcově části sadu. Byla to právě ta, na které se mladý Vendelín toho nešťastného večera oběsil. Bylo teplo, vítr téměř nefoukal, nebe bylo jasné, vymetené, plné hvězd. Krásný večer, tichý klidný večer a stejně takové bylo i ráno druhého dne, kdy Václav syna povlávajícího v koruně stromu našel.
„Někdy si říkám, že bych měl za ním. Někdy bych se mu chtěl tolik omluvit.“ Teď už Václav nezakrytě plakal. „Marii. Víš. Za všechno. Já…“ Upil z další sklenky a ztichl.
Manželství Václava a Marie se po Vendově smrti prakticky rozpadlo. Rozvod byl nemyslitelný, ale celá rodina navenek chátrala stejně, jako jejich kdysi kouzelný jabloňový sad. Nikdo nerozuměl tomu co se stalo. Nikdo ze vsi tomu ani rozumět nemohl. Stejně, jako nikdo nikdy nemohl pochopit Vendelína.
Od jeho smrti uplynula tři léta. Tři léta ještě jabloně rodily, až do minulého týdne, kdy je Václav do jedné pokácel. Jejich kmeny nechal nepořezané ležet v trávě. Nedozrálá jablka popadaná v mrtvém tichu. Sedm dní už mohli lidé míjející kdysi malebný kousek země plakat nad tou zkázou. Přitom stále nikdo nic nechápal.
Václav zvedl hlavu. Utřel si oči rukávem. Nadechl se a upil piva, ale jen aby v něm smočil rty. „Nešlo to vydržet. To jaro bylo k zbláznění. Bůh ví, že mě nechtěla. Bůh ví, že byla tolik krásná. Nešlo to vydržet.“ Sál utichl a všichni do jednoho poslouchali. Václav se velmi tiše kál. „Krátila si cestu naším sadem. Myslel jsem, že jde za mnou. Konečně, radoval jsem se. Marie. Nemohl jsem vědět, že jen prochází. Netušil jsem, že mě nevidí. Jak jsem mohl?“ Znovu se napil piva. „Jak jsem mohl! Tolik se mi líbila.“ Ještě jeden doušek. „Jaro se dralo do korun jabloní, že to nešlo vydržet. Povalil jsem jí do trávy. Chvíli se bránila, ale jen jako. Jen jako. Roztrhl jsem jí košili, jak jsem to mohl vědět?“ Rozplakal se a obličej se mu zkřivil v podivné křeči. „Bylo to přesně pod tou jabloní, přesně tam. Kdybych to tak mohl vzít zpátky.“
| 
