FLIRT NA STRÁNI  (Hance B.)

                Poznal jsem Tě již dávno, ještě jsi byla dítě a čím víc jsi rostla, tím víc ses mi zamlouvala, více líbila, až si vyrostla do krásy a já se do Tebe zamiloval. Tajně jsem Tě od té chvíle provázel, ať už jsi měla namířeno kamkoli. Vždy, když jsi to vycítila a otočila se,  schoval jsem se. Nikdy jsem nemohl dočkat večera, strašně jsem se vždy těšil, že Tě budu opět sledovat ze stráně naproti Vašemu domu hledě přímo do oken Tvého pokoje, jak si čteš, jak hraješ na flétnu, jak zaléváš květiny… Až jsem slzel, že nemohu k Tobě blíž, že si nesednu k Tobě na pelest a nesevřu Tvou ruku ve svých dlaních, nepohladím Tě po vlasech, natož že Tě nepolíbím. Musel jsem jen a jen doufat, že mne jednou přeci jen odhalíš, že poznáš mou pravou tvář a že pak budeš pro mě i dýchat.

                Jednou v hluboké noci, když byl zrovna měsíc v úplňku a jeho paprsky se třpytily ve Tvých hebkých kadeřích rozhozených na polštáři, jsem se zase na Tebe díval, když tu kdosi  promluvil a řekl, že mi pomůže v mém trápení, že mi dá na chvíli se státi básníkem a pak budu moci lidem žalovat, jak dlouhé a těžké bylo moje trápení. Noc už měla na kahánku a já si pomyslel, že se tohle nemůže stát, že se mi to určitě jen zdálo.

                Ráno se slunce vykoupalo v oparu nad lesem, začaly mizet stíny, jak se světlo pomalu vkrádalo do kraje; teď míří k Vašemu domu, stoupá po kmeni stoleté lípy, plíží se po parapetu Tvého okna, až náhle přeskočí koberec a zamžourá Ti na víčka. Ty se jako vždy otočíš ponejprv ke stěně, pak zpátky – slunce mi mezitím už rozpálilo záda – nato jednou, dvakrát zamrkáš, otevřeš oči, usměješ se, protáhneš a vstaneš – a hned je vidět, jak Tě žhnoucí slunce táhne ven – ani nepočkáš na snídani, v rychlosti se navlékneš do svých letních šatů s květinovým vzorem (jsou to rudé gerbery, ze skříně bych Ti je podal popaměti, bývají úplně, úplně vlevo), naboso procupitáš chodbou, vklouzneš do svých sandálek, těžké dubové dveře za Tebou tiše cvaknou a Ty běžíš, běžíš a běžíš na svou stráň pod lesem, plnou modrých zvonků a usměvavých kopretin, jež ještě trochu zdobí rosa; vůbec nedbáš, že Tě nohy zebou, běžíš dál a já Ti čechrám vlasy, šaty napínám na prsou a pletu mezi nohy – udýchaně sedáš na pařez uprostřed louky, kolena přitahuješ k hrudi a hlavu o ně opíráš – slunce Ti praží do zad, já Ti vlním vlasy a ty jsou samá jiskřička, jenže Ty se nedáš rušit a díváš se dolů na zákrut řeky, kde zrovna rybáři nasedají do svých člunů a vyrážejí vybrat sítě. Máš oči plné štěstí, že je takhle pěkný den a já jsem také šťasten, že jsem s Tebou a že se Tě dotýkám, že Tě škádlím zvedáním sukně od kotníků, pokaždé o něco výš – sem tam se zamračíš, ale vždy jednou rukou šaty srovnáš, abych neviděl víc, mě to rozparádí a tak si hraji dál a dál. Pak sem zezdola a jen nerad donesu hlas Tvé mámy, která Ti nachystala snídani a hledá po celém domě, a Ty vstaneš, pootočíš se a podíváš do slunce, dnes naposled ještě jednou na řeku v údolí a zas se rozeběhneš, tentokrát domů – já se znovu kolem Tebe proháním, laskám Tě ve svém náručí – šaty si držíš na stehnech, pádíš se mnou jak o závod, po chvíli sandály začnou cvakat na silnici, před nosem mi zaklapneš dveře a já venku osamocen slyším, jak se rychle zouváš, zahazuješ sandály do kouta a nakonec slábnoucí ťapání Tvých bosých nohou k mámě do kuchyně, kde sedí nad svou ranní kávou a jako obvykle Ti láteří.  Vzdávám lomcování bytelnými dveřmi, povzneseně letím vyprávět o svém štěstí kohoutovi na báni kostela a pevně věřím, že zítra bude stejně hezky a že se zas s Tebou pomazlím, až vyrazíš ven.