|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Květ se rozvinul a padla kapka deště, oko v mžiku, mrklo v tichu. Klávesnice zaklapala pod prsty básně, květ se směje, náhle je krásně.
Uvnitř je větrno, uvnitř v hlavě, kde víry krouží, svižně, hravě. Květy tam zvadly, vyschly studny, den je nějak divně nudně svůdný.
Jen vítr, divoký a napůl šílený, spícího človíčka vozí nad zemí.
[------
Jen vítr, dítě, loudil bez těla,
s láskou se ujal spícího anděla.
-------]
Prosil jsem, probuď ho, prosím. Řekl jen, ne, moc rád ho nosím.
Často jsem měl zdání, že jsem pán své hlavy, nicméně vítr je tam vládcem, a já, pouhým jen rádcem.
|
|
|