Pisoáry nebývají obvyklým námětem mé tvorby, určitě né literární, a to ani zde na TOTEMu a ani ne na samotných pánských toaletách, kde jsou pisoáry umístěny u stěny, na zdi.

Ženy budou určitě rády zasvěceny (a pokud v tuto chvíli jim téma připadá nesrozumitelné, doufám, že na konci pochopí, proč o něm píši a též to náležitě ocení) do jejich tajemství, které se nachází v jedné literární kavárně, kde trávím denně hodiny a hodiny psaním a editováním textů po práci a tak ho tedy trávím.

Samotná kavárna skrývá tajemství pánských toalet, které jsem ještě nikdy nikde jinde sám neviděl. Později pochopíte proč.

Čím jsou tedy toalety všeobecně tak zajímavé?

Pánské toalety obsahují texty a obrázky, které jiné veřejné prostory obvykle nenabízejí. Na zdech jsou načmárány více či méně opilými hosty, kteří mají kromě té potřeby, kvůli které samotné prostory navštěvují, též potřebu zde zanechat, ať na zdech, dveřích, strojcích suších ruce či samotných pisoárech a předmětech k tomu vybízejících, vzkaz, zprávu, výkřik. Jen někteří slušní hosté žádnou zprávu nezanechávají a odcházejí jen s prázdnou. Předpokládám, že podobné zprávy obsahují i dámské toalety, neměl jsem však doposud tu čest či šanci k nějakému bližšímu podrobnému studiu. Pokud by některá dámská část mé čtenářské obce byla ochotna o tajemství dámských toalet si mnou porozprávět, podělit se, a na stěnách zobrazené zprávy mi, samozřejmě zprostředkovaně, přiblížit, zprostředkovat, nebudu se tomu vzpouzet, či bránit, budu jen rád naslouchat.

Je všeobecně známo, že jak na pánských, tak na dámských toaletách se nachází/ejí záchodová/é mísa/y, která/é umožňuje/jí dámám vykonávání všech jejich potřeby, pánové tam musí vykonávat jen tu jednu z nich, u té druhé se muži můžou rozhodnout, rozmyslet a vybrat si a tu pravou v rámci a dle jejich pohodnosti a sociální unavenosti.

Ta druhá možnost, která se nabízí pánům má právě pro dámy snad tajemně znějící název, slovo, a to pisoár. Když muži mluví o mušlích (a jsme-li si jisti, že se nevrátili z nějaké blízké italské restaurace či vzdálenější italské pláže, či možná nějaké jiné než italské pláže), mluví právě o té věci, kde vykonávají tu druhou ze svých potřeb, která je tedy u obou pohlaví potřebou častější z těchto dvou nabízených.

Muž u mušle stojí, když tuto potřebu vykonává. U samotné záchodové mísy muž u vykonávání této potřeby má opět - oproti ženě - možnost volby, zda se posadit, či zda si sednout. Pokud tedy stojí u pisoáru, kouká většinou před sebe, protože není obvykle kam jinak koukat. Před sebou má jen bílou zeď.

Když si reklamní agentury všimly všech těchto zpráv na toaletách se nacházejících, začali tento prostor na toaletách zaplňovat, především a bohužel i - přímo před pisoáry. Muž tedy dnes nemůže jen tak civět, ale je nucen číst nějaký text o tom, jak jeho auto bude někam odtaženo, co si má dát za další drink, či vidí obrázky různých žen, které snad by o něj mohly mít ten večer zájem.

Tak to ovšem není v mé kavárně. Ta má kavárna má totiž klenuté nízké stropy a to i na toaletách. Tyto zdi jsou tedy pro umístěná standardní reklamy nevhodné, protože rámečky pro reklamu pravděpodobně nejsou ohebné. takže jediné "ozdoby", které zdobí zdi, jsou pouze autentické vzkazy zdejších zákazníků. A tak to bylo až do minulé soboty, kdy zde opět po roce vymalovali, častěji to prý nemá význam ani význam.

Kromě těch všech zpráv, po stěnách zmizela taková ta šedá místa nad pisoáry, kterých si jen málokdo všimne, která jsou, jak jste již jistě pochopili, způsobeny hlavami těch nejvíce unavených mužů, kteří již nemají sílu na popisování zdí, dveří atd. Mastnými zpocenými čely zanechávají zprávu pro ostatní, že tady byly a vykonaly to, co zde potřebovali vykonat snad to, k čemu je pisoár určen.

Ostatní unavení muži je pak bezděčně následují a po několika desítkách (stovkách?) návštěv podobných individuí už je šmouha dostatečně viditelná. Šmouha samotná ovšem není kruhového tvaru. Je spíše vyšší, než širší. Je to způsobeno pravděpodobně tím, že všichni zde stojící muži, ať v jakémkoliv stupni střízlivosti, mají jediný cíl - vykonat tu potřebu. A tak stojí nad středem mušle (nebo tedy pisoáru), avšak je třeba si uvědomit, že každý muž je jinak dlouhý. Skvrna tedy svým tvarem připomíná spíše elipsu, tedy jako postavenou, je jednodušše vyšší než širší, taková elipsa postavená na hlavu, tedy vertikální, neumím to lépe popsat. Možná pro ilustraci méně technicky zaměřeným čtenářům, vypadá to jako takové visící kiwi nebo paprika, takovej nějakej visící podlouhlej plod. O tom, jak moc dlouhý je rozhoduje, zda opilejší muži toto místo navštěvující jsou spíše menšího či větší.

Už si nepamatuji, jak před tím malováním ta skvrna vypadala, tedy zda byla baculatější nahoře, či dole. Uvědomuji si teď, když tu není, že mi chybí a to asi tak, jako vám chybí věci, které jste ztratili, a uvědomíte si jejich význam, když je ztratíte, ať jde o mobilní telefony, oblíbené knížky, či nedej Bože o člověka, tedy ne věc, ale vám blízkého, který zemře. Teprve potom si uvědomíme, o co/koho jste přišli a dali bychom za to/něj/ní hory doly.

Mě právě dnes chybí právě ta skvrna. Slibuji vám, že až se opět za pár měsíců objeví, vyfotím ji pro vás a do tohoto textu její foto vložím. Do té doby si ji můžete pouze představovat či navštívit Týnskou literární kavárnu v Týnské ulici v Praze, abyste viděli, jak se rodí, jak den ode dne roste, než mi ji tu opět přemalují.