Píseň nevinnosti
zpívej mi nebe
zpívej mi o tom čistém
tak jako zpívá slunce o tom jistém
zpívej mi o něžnosti
Sněží!
Zpívá!
Tenhle příběh je krásný!
Jak kdyby malíř z kraje všechny barvy vygumoval
a maloval jen bílou kterou si zamiloval
do bílého obrazu vložil svou čistou lásku a své štěstí
to viděl jednou nahou dívku za oknem převlékat se do šatů nevěsty
On zamilovaný pod stínem tmy schovaný
před jejím oknem stál
a neviděl šaty, neviděl oblékání
viděl že nahá stojí uprostřed bílého květu
který přes její tělo rozkvétal
viděl čistého nebeského světla rozkvétání
A od té doby když přijde čas
začne kraj jak při modlitbě bílou barvou oblékat
něžnou čistou láskou kterou by jí miloval
na nahé tělo krajiny bílé šaty maloval
nežným nanášením bílé z nitra promlouval
slova jak polibky, sníh na krajinu dopadal
„ Jsi překrásná a já bych tě miloval
v lásce širočiré, mořem k tvým očím
světelným ostrovům bych pádloval
za tmy k zářivým bodům
k naději, ke hvězdám
jak moc rád bych tě pod své ruce skryl
a celou tě svou láskou obklopil
a byla by jen láska láska láska
oči
tvé nádherné které do mé duše vkročí
má hruď hoří hoří
září “
V jasném zimním dnu
kdy pozoruji krajinu
si na něho s úctou vzpomenu
vidím totiž ty šaty jako bílé stříbro zářit
a v jejich třpytu mohu jeho radost spatřit
Kdyby si tu dívku za nevěstu kdysi vzal
nebyl by sníh, nebyl by nikdo kdo by jej maloval
Ona o jeho lásce nikdy nevěděla
Ale možná...jistě...jí to jeho malba tajně pověděla
když druhý den vyšla ven
a bílá zářivá krása jí vstoupila do očí
byla dojatá a plakala úžasem
jak když někdo před ní šaty svatební rozloží
přes celou krajinu
|