|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Zpátky jsou dávné sny smělého kluka, jenž hledal v přírodě pravdivý cit, zasněný nad prutem, ležíce v lukách přemítal o štěstí - všechno chtěl mít...
Když nocí blýskavé kapičky rosy mlhavým oparem v krůpějích mžily, brouzdaje pod splavem studeným bosý rozplétal proudům spletené žíly a vlascem zubaté hřebeny vln řezal až zvonily jak kovové struny, i když nic nechytil, dojmů byl pln, věděl, že v rozlitých paprscích Luny prozáří údolí, v němž ryby plaché před nástrahami budou, doufaje jitra, tak jako každou noc umírat strachem. Přál si ať může je lovit i zítra...
Mnohokrát v hukotu splavu tam stával svírajíc řeku svou dlouhými stíny, v podvečer k domovu smutný se brával... Stojí tam stejný, přece však jiný.
Mělčiny ztraceným svítí zas leskem těl hbitých, jimž udice brala svou daň v úlovcích bohatých. V pocitu teskném pouštěl je zpátky, když rozevřel dlaň by voda zpěněná stříbrem šupin ryzích mezi prsty protekla a s jediným skokem daroval život - z těch dvou cizích stali se přátelé. Blíž byl každým rokem přírodě činy svými, život jí vracel, jen hluboké pocity z řeky si bral. Přesto se dál svému snu stále ztrácel... Žil jiný svůj život, plodil a zrál.
Ztracených snů byl král.
|
|
|