|
Anna byla kamarádka, v dětství jsme si hráli,
skotačili na hřišti, přitom se hlučně smáli,
nikdy jsme se nehádali, jedna duše, jedno tělo,
bohužel spadla z houpačky a rozsekla si čelo,
vzduch byl rázem chladný, spustil se prudký liják,
kamarádka nedýchala, já byl pouhý divák,
přesto by mě lidé mohli vinit z její smrti,
pustili by se do mě jako hladoví chrti,
popadl jsem Annu, déšť smazal krve stopy,
uložil ji na půdu do skříně mezi mopy.
ref:
Půdní prostor skrývá tělo
mladé dívky už pár let,
ukrýt pod zem by se mělo,
začíná lehce zavánět.
10 let už Anna bydlí s námi v jednom domě,
na půdu se neodvážím za světla natož potmě,
rodiče nic netuší, jen občas se mě ptají,
zda také slyším hlasy, jak v podkroví naříkají,
pobaveně odvětím: “Něco se vám zdá”,
přitom v zádech mrazí, hrůza mě popadá,
půlnoc se kvapem blíží, na stropě znějí kroky,
tak to chodí den co den, týdny, měsíce, roky.
Půdní prostor skrývá tělo
mladé dívky už pár let,
ukrýt pod zem by se mělo,
začíná lehce zavánět.
Anna možná nezemřela, na půdě žije dál,
je živa z mého strachu, 10 let jsem se bál,
ona každým dnem roste, ze mě se stává stín
hubnu, padají mi vlasy, je mě čím dál míň,
pravděpodobně blázním a nahoře nikdo není,
podívám se do skříně po letech otálení,
Anna otevře náruč, řekne: “Vítej starý brachu”,
bílé kalhoty mi zhnědnou, nasáknou vůní strachu.
Půdní prostor skrývá tělo
mladé dívky už pár let,
ukrýt pod zem by se mělo,
začíná lehce zavánět.
| 
