Před cestou lze leccos, třeba se opít. Hodí se Nusle. Nebudeme skákat z mostu, budeme pít. Přes dění na Písmáku k loňský cestě do Bratislavy. Pišta zas vykřikuje: „Slovensko je rozvojová země … co Slovák to Maďar … Jánošík byl taky Maďar … a hlavně pro domorodce tam musíš mít spoustu korálků a zrcátek.. kam tak čumíte?“ obrátil se na nás, po našich pohledech sklouz očima k vedlejšímu stolu.

„Čakáme…“ řek první chasník.

„Čo povieš teraz…“ druhej.

„Hej, povedz niečo,“ culil se Janek.

„Helé, Pištó, maj docela svaly,“ šklebí se Malér.

„Nezabíjejte hó,“ smála se Estera jakože prosí.

A už se nesou panáčky – ředidlo blbých keců.

Chasníci pokukujou po Esteře, jo chlapi po ní koukaj, ženský po ní plivou své mindráky. Ten poslední (a oprávněnej) zněl umělohmotina.

Luk byl v poho a konverzoval. Ale Malér ty panáky pít neměl. Jako alter ego měl problémy s realitou i jako střízlivej. Po panácích se realita zmuchlala, roztrhala, spojila jinak a vlezla pod chvějící se pokřivenou lupu.

Takže viděl, jak umělohmotina ve tvaru jedovaté sliny vylétla z Hýkoletttttttttte, v tý halušce byla malilinkaté stvoření buď zaražené nebo kvičící, které uvěřilo, že čím víc „t“ ve jméně, tím bude úžasnější. Proč se mi u ní objevuje taky nápis mongoloidní zapařená řiť, diví se Malér.

Zároveň tam Mlela, tajitelka (jako majitelka se totiž vůbec nechovala) serveru Fizz maque začala nejen blokovat vstup lidí na server, ale smazala jim, co tam dali. Lidi ji totiž srali ze všeho nejvíc. Sama byla stvořena čínským hračkářským impériem, které jako řídící jednotku použilo již nahnilý mozek nedávno zesnulé komunistky českého původu.

Nemohla všechny, tak vyhodila většinu těch, co měli vlastní mozek a dávali to neopatrně najevo. Bylo to kvůli treportáži o vývozu komunistických mozků do Číny.

Aby nebylo všechno na ní, zapnula dálkový ovladač, a robůtci co měly morálku řidší než koprová omáčka začali poblikávat a vydávat prohlášení. Hlavně Harman – výrobek Harmaneckých papíren. Kdykoli někdo něco řekl, co se mu nelíbilo, hned že ho chtěj upálit, a to že se nesmí. Pak přišla Hýkoletttttte – kvičela. Ochránit svého papíráčka – někteří ohavové říkali, že hlavně kvůli tomu papíru, že se totiž jeho použitím předejde zapařování řitě.

Zlatej Tlyrýk – jen bloknul – na chvilku – nesmáznul, říkali zbylí lidi a nevěděli co dál. A robůtci a androidi a lidi bez mozků chodí a s úsměvem vrtí hlavou: „Jééééžíííš, mít rozum, nó snád dejme tomu, ale ukazovat ho … taková naivita. Jééééé.“

Malér se probral z rauše, vlez Lukovi pod bundu a byl hodnej.

„Nechlastej už, takovýhle halušky ti nedělaj dobře,“ řek Luk Malérovi a: „doufam, že nebudeš zvracet.“

Stejně se v Malérovi vznášela obecná otázka, jestli se na sviňárnu vykašlat a nebo, jak na ni reagovat, aby se nestala normou. Opakované manifestační texty málokdo čte a ještě méněněkdo se k nim vyjadřuje.

Začínala mu chybět, Luk už děti nechtěl, ale fakt se zabouch, a ona že děti jo a nekompromisně. Tak práskla dveřma a s pláčem odjela.

Epilog: