Próza (II.)
Pakliže budou mé životní úspěchy třešně
a můj i tvůj čas bude strom, může se snadno stát,
že se trávník s reznoucími lístky vůbec nikdy
nestačí pokrýt peckami nostalgie.
Nebaví mě odhazovat míčky, jsem unavený,
dokonce tak, že nejsem unavený ani na smrt!
Mé velikášství je trpaslík s atrofovanými svaly,
komicky vážný; říká, že rád chodí do kopce,
a jak přitom rudne a zadýchává se...!
Je dobré, opakuji si, dotýkat se ženské kůže,
číst slečince pohádky před spaním, dobrá je
rekonstrukce světla v matných záhybech bláta
ve starý kostelík, nebo bezpečnou cukrárnu.
Jsem tedy disketa otevřená k zápisu,
chodící reklama na pravdu, zbavená veršů
- a proto nezajímavá. Můj svět je hieroglyf
vytvořený z duté struny, která se mi zařezává
do věčně zpoceného krku. Se strunou v ohryzku,
s dětskou třešní v prstech chodím bez paměti
- ve stopách záblesků, v nichž z tisíců stromů
jsou jenom zorničky, malá ohromená místa,
která bez hluku a ohně kropil meteoritický déšť.
A když to tak píšu, blýská se mi...
|