Ničíš mě přes křišťálové zdi.

Všechny sny a přání.

Jsem na  prach .

A fénixovy  kouzelné slzy mě nezachrání.

Stékám po zdích.

Naslouchají mému žalu.

Cítí moji krev

a baží po ní, jako slunce chtivé západu.

Vlasy má silná lana komet.

Rozmetány do všech stran.

Lana rozplétána  násilím

a barva z nich stéká, jako křik běsných vran.

Tváře padlé světice.

Vsáknou se do rudé země.

Rány násilí se zhojí.

Na věky ústa mlčí, jako andělé z hněvu plačící ve mně.

Oči dvě kuličky do páru.

Narušili noční nebesa.

Abych mohla věčně spát.

Uzavřeli se do temných světů, kam teď moje tělo klesá.

Ruce mi ožírají červy strachu.

Nohy mi  omotává kobra žalu.

Hlavy je sídlem padlích andělů.

A hruď olizují ohně prokletých hvězd.

Mám strach z toho,

že mě zničíš v nicotu bez citů.

Mám strach ve falešnou lásku

a v dechu ztrácím krásy dnešních dnů.

Nedokážu čekat dál.

Všechno mě to zabíjí.

Echelone, otevři tu zavřenou bránu

nebo mi splín srdce zničí.

A co ze mě zbude??

Těžké ztuhlé šata z nebes oblak.

Korunka pokrytá platinou.

Cetky a krámy bez hodnoty.

Tohle, že je vysněný život na Marsu??

Spas mě! Zachraň mě! Dokud ještě cítím chlad všedních dnů bez tebe.