Byla temná noc, hluboká, černá, tajemná – zkrátka taková, o které byste řekli – tma jak v pytli. Ne, že by zrovna taková musela být, koneckonců mohl být klidně slunečný den. Jenže zrovna dnes se nám hodí, aby byla noc, takže o tom nebudeme diskutovat a raději se podíváme, co se pod příkrovem tmy děje.

            Kolem hřbitovní zdi (kde jinde také, že?) se zvolna kradmo plíží shrbená postava – což je v tuto dobu a na tomto místě patrně daleko příhodnější způsob pohybu, než kdyby si pískala a poskakovala. Vzduch je prosycen typickým hřbitovním pachem – směsí zatuchliny, vlhké hlíny a vše prostupující vůní pečeného masa (je jen několik dnů po Filipojakubské noci, a letos byly čarodějnice obzvlášť neopatrné a létaly nízko) – a temná (ano, temné může být skutečně cokoliv) postava se mlsně olizuje. Pohybuje se temnotou sice pomalu, ale jistě a míří přímo k prasklině v obvodové zdi – podle jasně slyšitelného pomlaskávání tak činní se snadno poznatelným, nicméně nechutným, cílem. Oboje – jak jistota chůze ve tmě, tak zvláštní chutě – se ale dá velice snadno vysvětlit. Jednak ona temnota, není zase až tak neproniknutelná a druhým důvodem bude patrně to, že Konrád (je načase postavu pojmenovat) je ghůl. Ano, chybějící řádek v ekosystému, tedy spíše nekrosystému. Přes den se v nedalekém městečku živí (doslova) jako chirurg a jelikož může mlsat během pracovní doby, je velice spokojen. V noci v něm ale převáží dávné pudy, zděděné po předcích, a plíží se temnou nocí na malou svačinku (nikomu by to nepřiznal, ale dokonce ho to velmi baví). Dnešní výprava se ničím neliší od těch předchozích, které za svůj dlouhý život absolvoval – v rukou si nese nezbytné pomůcky ke stolování, jako rýč, dláto a prostírání s modrými kytičkami, a kochá se majestátem noci. Přesto je zde něco, kvůli čemu se za ním plížíme my. Ano, dnes se Konrád pravděpodobně k smrti vyděsí – což u nemrtvého je velice nezvyklý jev. Nepředbíhejme ale událostem a nechme Konráda v klidu přelézt hřbitovní zeď.

            V pokroucené trávě hřbitova se zřetelně rýsují tři nové hroby, o dvou z nich Konrád věděl, sám je pomáhal obsadit, ale ten třetí jej velmi příjemně překvapil – rád poznával nové tváře. Nedivme se tedy, že právě k poslednímu rovu zamířil jako k prvnímu. Po několika minutách kopání, půda byla ještě kyprá, konečně narazil na masivní truhlu, tedy rakev. Velikostí odpovídala normálně vzrostlému člověku, který se rozhodl se svou migrénou definitivně skoncovat. Byla o hlavu kratší. „Ale ovšem, předevčírem se popravovalo. Takový hezký mladík to byl, jakpak on se jmenoval?“, počal si Konrád sestavovat menu.

            Pln příjemného očekávání vypáčil víko a jeho pohled zcela automaticky padl na obličej dnešní speciality šéfa hrobníka. „Takhle se usmívat, když jednoho sťali. Sakra, ten člověk musel mít nervy – nu co, za chvíli se na ně podíváme.“, pobrukoval si při pohledu na dokonale vyrovnanou a usměvavou tvář exhumované večeře. Ten obličej by se dal dokonce označit jako velice hezký – dlouhé tmavé vlasy, bledá pleť, pevné, ale příjemně zaoblené rysy a švihácký vous – tedy kdyby společně s hlavou nespočíval svému majiteli v klíně. Konrád, který si potrpěl na estetický dojem, lehce upravil loknu, která spadala nakřivo přes obličej a olízl si rty. „Zdravíčko, to máme ale krásnou noc, že?“, pravila hlava. V Konrádovi by se krve nedořezal. Tedy ne že by to šlo i běžně a ne že by o to kdokoliv stál, ale jiné přirovnání by jen těžko vystihlo podstatu ghůlova šoku. Možná ještě to o solném sloupu, ale to je tak všechno. Když je jeden ghůl, tak na něj hlavní chod většinou nemluví.

            „Lituji, že se s vámi nezdržím na večeři“, pokračoval mladík nasazujíc si hlavu na příhodnější místo, „ale mám ještě nějaké zařizování v městečku. A díky“ , rána na krku se s lehce mlaskavým zvukem zacelila, „za pomoc, kdybych se měl vyhrabávat sám, tak nevím, čím bych dostal tu hlínu z nehtů. Jsem vaším dlužníkem!“. S tím Konrádova večeře vstala z rakve, oprášila si oděv a pružným krokem vyrazila po cestě ze hřbitova.

            Ráno našli truchlící pozůstalí na hřbitově nad otevřeným hrobem novou sochu, velice se podobala jejich chirurgovi.

*Konec první části*

Další bude či nebude následovat dle vašich ohlasů :-)