|
Nejsme nic víc než galaktická stvoření…
Jména nám vymazali z tváří…
Opojné názvy kosmírských bytostí,
jenž zacelili porcelánem znesvěceným.
Zanítili duté žíly.
Napustili černí chladných snů.
Ano, těch bez tebe…
Rozmetaje do náruče štěpící se oblohy…
Vytrhali nekonečné zraky.
Ty doprovázené tyrkysy,
kde se utápí samo prokletí všedních dnů.
Zasvětili půlnoční kráse skrytých hvězd.
Poskvrnili posvátné vlasy.
Líbajíce nestoudný úhel,
jenž nám zašil víčka k sobě…
Posypali celý Universe,
aby každého pohltila nekonečná zášť a bol…
Zryli neprostoupenou kůži
ledovými ránami.
Znečistili mok z rudých změn,
ten jenž nám žíly dáví.
A jako kaňky obsidiánu zčernal na papíře…
Zarazili do vroucího srdce
ostré kůly prostoupeny záští lidu.
Vyjmuta zněj nekonečná touha, prokletá láska,
poskvrněné sny, zlá přání, dávící se vášeň.
Rozbodali na popel…
Zakázali zkapalněným perlám v našich očích,
stékat po tvářích znásilněným porcelánem…
Teď vysychaje oči pláčou
přes ostré švy spalujících nití,
zašijí i temnou radost ronící se slzy…
A co jsme?
Galaktická stvoření?
Prach?
Nicota protkaná hříchy hluboko v nás?
Bordel smetenej z Universe?
Oběti rudé planety?
Již nemám vlasy Bereniky…
Ztratila jsem jas obsidiánů v očích…
Karmín v žilách ztvrdl na drásající peklo…
Žíly se zničili sami na bolestný prach…
Kůže zmítaje se v posledních okamžicích.
Někdo utišil srdce hladovějící po tobě…
Echelone, proč to zlo v nás nechceš vidět??? | 
