Tvé oči se dnes
skládají z křídel nočních můr,
jsou smutné jako nebe,
jež se bortí do miliónů kousků
a letí dál, do neznáma,

na chuť tvých slz
už jsem si zvykl,
ale ty ne
a proto jsi u pláče vždy tak překvapená,
a pláčeš ještě více,

jak ti mohu pomoct,
když vidím, že můry umírají,
jejich křídla už se nehýbou
a přestože uschly,
stále to uvnitř bolí

a já to cítím...

Pod maskou ztvrdlé soli,
pod přetvářkou duševního klidu
a nekonečné pohody
jsou hroby záblesků tvých očí...