Na Puškina


........, dojata mou prosbou úpěnlivou,
se vzdáváš mi se studem a s něhou zdrženlivou,
když všechna horoucnost a rozvichřený cit
jak vlna rozbíjí se o tvůj chlad a klid,
když rozplameňuješ se poté víc a více -
až chytíš o můj žár a hoříš jako svíce.

(A.S. Puškin, přeložil P. Křička)


Včera jsem tě potkal
a to už jsem nevěřil, že jsi ...
Na boso bílá omotaná v celofánu ...
Potkal jsem tě k ránu
po noci plné cvrčků.
Objal jsem pohledem kytaru tvých boků
a ty jsi rozkvetla studem.
Naložil jsem tě na leknín,
pluli jsme noční Prahou ...
... pohon na rozvichřený cit ...
smím tě líbat nebo jen políbit?
Kudy se dere noc k ránu
přes hodiny vlků?

Jsi rudá růžová,
že se tě bojím dotknout
a nemohu přestat se tě dotýkat.
Jsi křída křídová
zdrženlivá něho
na čele nápis „těžko vytýkat".

Rozbíjíš moje vlny
o předstíraný chlad.
Jsem jenom voják bez koruny,
nedřel jsem prstoklad.
Svou rukou hledám
pevný bod
mé roznícené štěstí
a ty mi ukazuješ vchod
k jeskyni bez neřestí.

Rozplameněné ticho.