Ó jak jsou krásné rozmary života,
láska, naděje, víra i nenávist,
že když se podíváš, u nás i do světa,
ten kdo je nezná, vadne jak spadlý list.
Jsem jako vandrák, toulám se životem,
na každém kroku mém je dobro i zlo.
Jednou jsem pochopil, že žiji za plotem.
Dalších pár let potom, bylo mi mdlo.
Plotem tím bylo mé vlastní svědomí,
má hořkost, má nenávist a hlavně strach.
Trvalo léta než nabyl jsem vědomí,
že se ten plot rozpadl v prach.
Příčinou onoho náhlého rozpadu
bylo že potkal jsem krásku.
Všechnu svou nenávist hodil jsem za hlavu,
náhle jsem procitl, poznal jsem lásku.
|