Růžové voskovky nedaleko galerie náležejí vchodu do WC.Sleduji přímý pramínek, jenž tvoří osu mušle.

Co se včera stalo naším společným, odchází.

Park, záhon plný okrových macešek.

Květy jsou nálevky s dírkou uprostřed.

Prostor situací se zakládá v nekonečnu

a mohou v něm klíčit jakékoliv myšlenky.

Do kavárny stínem kaštanů. Káva a noviny, čtu.

Ale vtírá se asociace hořkoslanosti, kterou pociťuji jako přívlastnost přelévání.

Dále procházkou za divadlo. Vůně borovic koření psí výkaly.

Stínítko lampy dělilo její ložnici na světelnou výseč související s absolutnem.

Tam začínal počátek překonání nemožného.

Slunce k poledni nezvykle žluté.

Déšť z vodotrysků zezlátnul.

Překonání a opouštění se vtírá skrze reflexi:

nezadržitelnost ve významu spojených nádob, kaskáda.

Bouřkový mrak tvarem podobný konturám aleje.

Paní dává vyčúrat holčičku.

Stupňování nahradí někdy prostá nenucenost,

hrana ano-ne nepřilne navzdory renomé

Blesk někde za náměstím.

Jedenáct pryč, končí jí zkouška, asi jede domů.

To naše dvakrát přesáhnulo nemyslitelné.

Její bylo moje a moje dnes opuštěno.

A leje. Kašna cáká, z okapů crčí, sandály čvachtají.

Citoslovečnost vyvěrání.

Jakobysme včera pluli bez vědomí.